Rosemaryino dieťa

Na celém fenoménu Rosemary oceňuju hlavně fakt, že Polanského adaptace vznikla tak brzy po vydání Levinova textu. Tím byla zachována autentická atmosféra celého příběhu. Nicméně u Levina je radost probírat se těmi margináliemi ze života jednotlivých partají v domě a proměnami mladého manželství Rosemary a Guye. Celá spontánní paranoira přichází na řadu až v závěrečné části knihy a do té doby by si čtenář mohl myslet, že se jedná jen o obyčejnou selanku sepsanou pro potřeby společenské kritiky. Závěrečná smršť pak zcela mění literární žánr a knihu nelze do poslední stránky odložit. Film je pak spíše Levinovým textem okouzlen a zásadně nic nemění, chyběla mi pouze kapitola Rosemaryho vzdoru, ve které ji Hutch půjčí auto a chatu, aby si mohla promyslet, jestli s Guyem i nadále zůstane. Takto Rosemary s tváří Mii Farrow zůstává mnohem plošší postavou, což je docela škoda. A s novým účesem pak ztrácí i veškeré půvaby, ale to je zase naprosto v pořádku. Docela se ještě těším na ten televizní sequel - jestli v něm pokračuje Minnie se stejnou odpornou tváří, tak to už samo o sobě bude peklíčko. (22.11.2012)

"You're trying to get me to be his mother." - "Aren't you his mother?" Knihu od Iry Levina jsem četl, takže mohu s čistým svědomím napsat, že filmová adaptace se jí co do působivosti minimálně vyrovnává. V mém případě se misky vah dokonce mírně převažují na stranu filmu, a to především díky Mie Farrow, jejíž ztvárnění postavy těhotné Rosemary je jedním slovem - brilantní. Roman Polanski dokázal ve filmu vyčarovat pěkně hustou atmosféru, takže není v žádném případě náhodou, že právě "Rosemary má děťátko" tvoří společně s "Přichází Satan!" a "Vymítač ďábla" takzvanou "svatou" trojici mezi okultistickými filmy. Jen tak mimochodem, od té doby co jsem poprve viděl tento skvostný snímek, se mi pokaždé když slyším jméno Rosemary automaticky vybaví tvář M. Farrow. (26.07.2004)

Ještě před tím, než se za několik měsíců budeme společně vztekat nad další zbytečnou seriálovou adaptací, si raději honem rychle připomeňme lehce hororový originál Romana Polanskiho. Zároveň ale musím důrazně varovat všechny budoucí maminky, aby se pokud možno obrnily notnou dávkou kuráže, a neusedávaly k televizi bez svých mužských protějšků. Láskyplný příběh podezřívavé Rosemary v podání Mii Farrow bere dech i po více než čtyřiceti letech nehledě na skutečnost, že snímek jednoduše nestárne. (08.01.2014)

Pro mě celkem silný šálek kávy na sobotní večer. Horor, který si vystačí s pouhými dvěma hororými scénami. Zvláště při závěrečném vyústění by se ve mě krve nedořezal. Očima jsem tlačil kameru aby se podívala do kolíbky. Chápu že někomu může přijít film dost nezáživný, ale já mám to napětí a čekání na NĚCO prostě rád. (04.12.2010)

„Od budování napětí jsme tady my!“ Docela zklamání. Stoprocentní výkon M.Farrow nezachrání naivní podání celého příběhu a zcela fádní hudební podbarvení ve scénách, kdy mělo mrazit. Navíc Polanski si ze tří možných zakončení (výplod fantazie těhotné ženy, otevřený konec, Belzebub v začuraných plenkách) nakonec zvolil to nejméně elegantní. „No ty teda rozhodně néé, Romane..!“ (25.03.2010)