Mlčanie

Ženská duše z pohledu dítěte. Malý chlapec obklopený matčinou péčí a jejími tvary sleduje se zájmem venkovní mužský svět - tanky. Je připoután k mateřské části ženské duše. Ale taky tu je ta druhá část ženy - duchovní, hledající přesah a bojící se smrti. Té zatím malý chlapec nerozumí a trochu ho děsí. K tomu ještě ta mateřská hebká část za zavřenými dveřmi dělá něco zvláštního v posteli s mužem, což se té duchovní části příčí. Když se nyní po letech dívám na Mlčení, říkám si, zda je toto sexuálně- duchovní rozpolcení ženy ještě dnes aktuální? Je Bergmanova analýza ženy pouze mužským pohledem, nebo je objektivně validní? Nebo jen Bergman pouze popsal vztah ke své matce, nic víc? No, diváci ve Švédsku kdysi vzali kina útokem, protože chtěli vidět prsa a sex. (09.12.2020)

Depresia, nenávisť, vášeň, hnev, sexualita. Toto rukopisom zabalené maestro kombo funguje hlboko pod kožou a i keď sa film zdá byť v niektorých pasážach nudný, bez nich a bez toho mlčania by postrádal samotný efekt nešpecifikovaného (ťažkého) pocitu. Akoby neexistovala pomocná ruka ani medzi blízkymi. K tomu fajnové čiernobiele obrazy, moja obľúbená Ingrid Thulin a skvelé temné mimické gestikulácie. Rovnako "zle" som sa cítil ako pri pozeraní Requiem for a Dream. A jediným čiastočným "vyslobodením" je záverečný nádych čerstvého dažďa z vlakového okna. (11.07.2013)

Těžký film (a to jak interpretačně, tak pocitově), jdoucí až na dřeň (zatímco ohlodává fenomén odcizení). Měl-li bych se pokusit vystihnout podstatu filmu jednou větou, tak bych řekl, že - Bergmanovo "Mlčení" funguje jako ekvivalent absolutního neporozumění. Sestry Anna a Ester (symbolizující intelektuální a emocionální přístup k životu - film by tedy mohl na vyšší rovině fungovat jako metafora boje duše vs. tělo?) by k sobě nemohly mít dál; jeden se až diví, že spolu dokážou vydržet v jedné místnosti (co je probůh vedlo k tomu vydat se spolu na dovolenou? - že by chlapec? - jediný pojící prvek?). Film mapuje návrat domů (tedy k všednodennosti - možná že to údobí mezi svátkem a všedním dnem, ta nepostřehnutelná časová mezírka (existuje vůbec?) je časem, kdy jsou lidé nejautentičtější, kdy jsou nejvíc sami sebou; člověk se nezaměstnává hrou ani práci, má čas na sebe). Zatímco jsou nuceny čekat v cizí zemi (neporozumění je zde důsledně vetkáno do každé částečky filmu), jejich konflikt nevyhnutelně (a bolestivě) eskaluje. Nevadí-li vám hledět do otevřené rány, nesmíte "Mlčení" minout. 75% (29.03.2020)

Zatímco v počátcích své tvorby pojímá Bergman vážná témata s větší lehkostí i humorem, kolem šedesátých let přitvrzuje. Jeho filmařina se stává vážnější, je zacílená na rozpory lidské duše. Domunují vztahy převážně ve zvrácených polohách (Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Náruživost ...) Mlčení se odehrává v uzavřeném prostoru s minimem postav i děje. Není jednoduché proniknout pod slupku mlčení, hodně věcí zůstává nevyřčeno. Neznáme důvod ani místo pobytu, útržkovitá komunikace mezi oběma sestrami odhaluje jejich rozdíllnost a odcizení. Mlčení rozhodně není kousek pro romantický večer při svíčkách, vyžaduje velkou pozornost i životní zkušenosti a nedá se obsáhnout na první zhlédnutí. (18.09.2015)

Zastávka v jakémsi cizím městě na cestě odkudsi, víme jen, že domů. Blízkost smrti a definitivní rozpad sesterského vztahu. Čím víc slov, tím méně pochopení. Skoro surreálná symbolika tanků a trpaslíků. Tíživé erotické dusno, do slova a do písmene. Záchytné body v pečujícím starci a svět objevujícím klukovi. Bůh je daleko, místo katedrál jen hotelové chodby pokryté koberci. Extrémně depresivní Bergman, napoprvé jsem se s ním nedokázal vůbec vyrovnat, ale často se mi vracel ve vzpomínkách; napodruhé, už schopný trochy emocionálního nadhledu, hvězdičku přidávám. (27.11.2014)