Bobby Deerfield

Některé filmy vyvolávají s odstupem času jen nostalgickou vzpomínku nebo uzardění nad dávným nadšením, některé spolu s vámi zrají jako víno. Se mnou takhle uzrál Bobby Deerfield, který mě nadchl už před drahnou spoustou let. Teď se mi znovu před očima odvíjel film, jehož některé detaily se mi přímo zatesaly do hlavy jako třeba Bobbyho sen, kde sedí v závodním voze na startu a dožaduje se snovým hlasem: "key, key, key" nebo když Anny Duperey políbí vždy před závodem rukavice. Nebe nezná vyvolených jsem četla, tehdy to byl kult, ale film je tak hrdě svébytný, že jsem na knihu od Remarqua ani nepomyslela. V jemně plynoucím příběhu dvou lidí, kteří jsou z úplně jiného světa i těsta a přesto se zamilují, nenajdete jediné klišé, jedinou podbízivou frázi a to je při jeho tragičnosti na poklonu. Snad je to Kellerové aristokratickým chladem, snad Al Pacinovou schopností měnit cukr v uvěritelné lidské pocity ...... scéna, kdy jsou na výletě, zdrceni, protože už VÍ a fotografuje je kolemjdoucí pár, který NEVÍ ..... k té nemám slov, jen slzy. (11.05.2006)

Předloha asi ublížila víc, než by jeden čekal. Místo napínavého dramatu vystavěného podle osy událostí smrt týmového jezdce-sabotáž-vyšetřování-riskování života-okrajová romance-závod o vše-odhalení závady-dramatická tečka sledujeme unylou smutnou romanci o ženský, která není ani pěkná, ani rajcovní, jenom drzá jak vopice, která celej film umírá a všichni čekáme, až se to povede. Pacino zahrál svou postavu se vším smířeného nebouřliváka dobře, ale z celého filmu se mi líbil jen začátek slibující napětí (nekonalo se) a pasáž, ve které běžel po silnici krásnou zatáčkou v italském městě (zřejmě Florencie). (15.03.2014)

Autoři z Remarqua vypreparovali kostru, ale z duše si nevzali nic. Zatímco kniha pojednává o krásné, ale křehké květince, která chce poznat život, aby nakonec zjistila, že pod ochraným poklopem je jí nejlépe, a o závodníkově životě blízko smrti, který je vlastně naprosto obyčejný, jen se občas při závodě na vteřinku dotkne nekonečna (pasáž v knize, kdy hlavní hrdina splyne s přírodou, a pak pochopitelně...), filmaři se vydali naprosto jinou cestou. Bobby je chladný racionalista, který chce mít všechno propočítané, a najednou potkává citově založenou ženu, která se z hlediska jeho světa chová neprosto nelogicky a nesmyslně. Každý z nich vidí smrt jinak z jiného úhlu pohledu, každý je jinak formován svou konečností, a proto jsou k sobě tak silně přitahováni, neboť si toho mohou tolik navzájem předat. Co ovšem dělá film tak zvláštním, je osobnost Bobbyho. Lillian ho od počátku provokuje řečmi o homosexuálech, což se nakonec zčásti potvrdí neuvěřitelnou scénou, ve které se Bobby snaží imitovat May West. Je totiž ženou v mužském těle a Lillian je dominantou vztahu, tím mužským prvkem. A sledovat zženštilého závodníka, když od filmu očekáváte mužnou romanci - nedivím se, že se diváci v kinech smáli. A přitom je Pacino ve své roli neuvěritelně přesný. Ovšem šišlající Lilliane, to nemuselo být. (09.12.2010)

Remarqua miluju, ale Nebe nezná vyvolených mi vždy přišlo jako jeho labutí píseň. Znovu nemoc, znovu závody, znovu postupné otevření se a i přes stále nepopiratelnou kvalitu proto i logická repetitivnost. Tím spíš jsem překvapen, jak perfektně tahle látka sedla Sydneymu Pollackovi. Polovinu práce za něj sice odvádí Pacinův chlad a elegance, ale přesto musím smeknout klobouk za dokonale hloubavou romantiku. Možná právě proto, že oproti předloze chybí určitá strohost a nikdy nemizící bezvýchodnost a větší důraz získává touha po dobrodružství a naplnění. Cesty tunelem během sezení v naloženém autě jsou dokonalé. (09.07.2012)

Na Al Pacina se můžu dívat v podstatě kdykoli, ale i s ním jsem už měl ke konci pocit, že to je trochu moc natahované a že ani herecké výkony nezachrání to, že je snímek trochu prázdný. Nakonec ale převládlo nadšení z hereckého představení. Přece jen by ale bylo fajn, kdyby se snímek trochu zkrátil a víc se zdůraznila i skutečnost, že byl závodníkem. (11.10.2016)