Spomienky z Afriky

Vzpomínky na Afriku částečně potvrzují autotematičnost filmů Sydneho Pollacka, jejichž žánr se mnohdy stává i ústředním tématem. V Tootsie vidíme herce Dustina Hoffmana převlečeného za ženu, jak hraje herce převlečeného za ženu. Ve Třech dnech Kondora hlavní hrdina pročítá stovky špionážních příběhů tak dlouho, až se stanou součástí jednoho z nich. Ve Vzpomínkách na Afriku sledujeme romantické drama, které operuje s emocemi natolik střízlivě, že spíš vypráví o romantickém dramatu, než by jím samo bylo. Navíc právě vyprávění příběhů je jedním z dominantních motivů. ___ Film je natočen jako vyprávění, které má de facto několik začátků a samo sebe si uvědomuje jako vyprávění podle pravidel, které lze porušovat. Vzpomínky na Afriku tak nejsou tradičním epickým příběhem, který by podal přesnou představu o životě skupiny lidí během delšího časového období, ale řadou za sebou jdoucích vzpomínek vypravěčky ve voice overu, která události cíleně vynechává, představa o čase je pro ni de facto irelevantní a pokud určité narativní prvky nepovažuje ze svého hlediska za dostatečně zajímavé, prostě je nesdělí. ___ Úmyslně zcizující efekt vyprávění ve vyprávění tak recipientovi umožňuje potenciální identifikaci s dokonale inscenovaným prostorem, nikoli však s postavami uvnitř něj. Právě tato zvláštní diskrepance mezi vyprávěným a zobrazovaným však ve spojení s výsadní pozicí prostoru jako dalšího hrdiny zaručuje Vzpomínkám takřka nezaměnitelné postavení v žánru exoticko-romantické epiky. Fakt, že romantický motiv je sice dominantou hrdinčina vyprávění, ale ne filmu samotného, umožňuje přenášení významů na jiné prvky (modifikace organizace prostoru, vztahů mezi postavami, reakcí na tytéž podněty atp.). ___ Vzpomínky na Afriku jsou tak přes víceméně banální zápletku (hrdinka se v rámci „sňatku z rozumu“ provdá do Afriky, s manželem se rozejde a zamiluje se do charismatického lovce, který je však příliš svobodomyslný pro trvalejší vztah) mnohovrstevnatým filmem, který implicitně sděluje mnohem více, než se na první pohled zdá. Navíc věrohodně a bez příkras zachycuje ztrátu nevinnosti Afriky s příchodem západních kolonialistů počátkem dvacátého století, ačkoli nepříjemné informace podává spíše okrajově a ani na okamžik citově nevydírá. Ostatně motiv popření všední každodennosti na úkor eskapického vyprávění příběhů je dalším z těch, který z osudů postav nakonec proniknou do struktury filmu, jenž kromě důmyslného narativního systému nabízí i jedno z nejvíce fascinujících zachycení podoby afrického kontinentu na plátně. Bez kýčovitých zjednodušení, prostě jen nádhernou, divokou a nezkrotnou zároveň, rámovanou v dlouhých panoramatických záběrech a s táhlými tóny podmanivé hudby Johna Barryho v pozadí. (20.01.2008)

Film uhrančivý jako oči mamby, vznešený jako lví krok, mrazivý jako sněhy Kilimandžára, palčivý jako polední slunce nad savanou a nezapomenutelný jako Afrika sama. Snad i proto pro mě temný kontinent zůstává hlavním hrdinou snímku a snad i proto, že je kolébkou lidstva, mám po každém absolvování Vzpomínek pocit, že se vracím domů. Čímž nechci ani v nejmenším umenšovat zásluhy tvůrčího týmu, protože jak by člověk absolvoval takovou cestu, byť se jedná o cestu domů, bez průvodců? A kdo by mohl být spolehlivějšími a sympatičtějšími průvodci než ústřední duo, Sydney Pollack a John Barry, kteří vás bez nejmenšího úsilí donutí, abyste tu cestu prožili i za ně? Jsou věci, které nepomíjejí, a já teď pro tuto chvíli nechám za sebe mluvit člověka, kterého si nesmírně vážím, vědce a ochránce přírody Bernharda Grzimka, který také patří mezi mnohé, kterým se stala Afrika osudovou: "Za padesát let se již nikdo nebude zajímat o výsledek konferencí, které dnes zaplňují titulky novin. Ale vyjde-li v červenavém úsvitu z houštiny lev a dunivě zařve, i za padesát let se lidem sevře srdce. Bez ohledu na to, zda budou mluvit anglicky, svahilsky nebo německy. A budou stát oněmělí a hledat ruku souseda, spatří-li poprvé v životě, jak dvacet tisíc zeber táhne nekonečnou stepí." Myslím na tato slova a vše skryté za nimi, když se dívám, jak se letadlo s Dennisem a Karen vznáší nad pláněmi s uhánějícími pakoni a uprostřed hejna plameňáků, připomínajícího oživlý úsvit. Myslím na to, že láska a život bohužel nepatří mezi věci, které nepomíjejí, ale i za padesát let bude někomu dalšímu bušit srdce jako zvon, až bude stát vedle toho, komu to srdce věnoval. A myslím na to, že vzpomínky nepominou nikdy - zvlášť tak napsané, jak to uměla Karen Blixenová, a tak natočené, jak to umí Sydney Pollack. (07.05.2008)

Neskutečně podmanivé "realistické melodrama" o ženě z těch nejsilnějších, o naplnění života, rozdílech mezi ženským a mužským chápáním lásky a v neposlední řadě o nedotčené Africe. A všechno snímáno překrásnou kamerou a podbarveno nádherně jímavou hudbou - samozřejmě úplně bez jakéhokoliv náznaku laciné romantiky. (30.08.2005)

Říká se, že kdo jednou navštíví Afriku, bude se tam chtít stále vracet. Nemohu zatím bohužel toto rčení potvrdit či vyvrátit, ale tento film mě naznačil proč se to asi říká. Afrika totiž není o životě, ale o srdci. Popíšu Vám teď situaci za který komentuji tento snímek. Z repráčků mě hraje hudba Johna Barryho a na monitoru svítí nápis Out of Africa a já nenacházím skutečně moc slov na komentář k filmu, nicméně nacházím někde hluboko v sobě vzpomínky na ty krásný rozlehlé pláně s divokými zvířaty, na ty dialogy mezi Meryl Streep a Robertem Redfordem, které se prostě nemůžou nikdy oposlouchat, vzpomínky na nesmírně půvabnou a odvážnou ženu, plnou vůle a odhodlání a až sebe destrukční touhou po obrovské lásce, na chlapa, který podstatu slova "chlap" splňuje nejen svými slovy, ale především svými činy. Něco mě napovídá, že když Robert Redford myl Meryl Streep vlasy hodně holkám ujelo jen tak mimoděk z úst ono závistivé holčičí, ale v tomhle případě neškodné "Ta se má." Africký filmový trip Vzpomínky na Afriku, totiž není o životě, ale o srdci . (21.01.2008)

Tenhle film je silene nadhodnocenej, ale nektere oskary si urcite zaslouzil. Asi nejlepsi je na filmu kamera, coz nebyl zas takovej problem, jelikoz se natacelo v zajimavejch lokacich. Taky hudba se povedla. Herci hrajou taky slusne, ale ackoliv tu nejvic prostoru ma Streep a Redford, me nejvic zaujal Klaus Maria Brandauer. Problem je, ze celej film na me moc nepusobil jako romantika, ale prisel mi takovej prazdnej. V podstate az na dve dramaticky sceny (lvi, pozar) se tu jen tak keca, pripadne se nekam jezdi a cely to vyzni tak do prazdna. Nejvic za to asi muze Meryl Streep, respektive scenarista. Jeji postava mi byla celkem nesympaticka, jeji problemy me nezajimaly a jeji hlas mi prisel otravnej. Nechapu, jak si jeji postavu nekdo muze oblibit, kdyz vecne nespokojena furt nekoho otravovala. Navic sceny, ktery meli docela silnej potencial, napriklad smrt dulezite osoby, jen tak presla, bez nejaky ukazky emoci. Vlasne skoro nikdo tu nedaval nic najevo, takze to vypadalo, ze je vsem vsechno jedno a kdyz se tohle odehrava 150 minut, je jasny, ze film bude nudit. A prestoze me nenudil tak moc, jak jsem cekal, vic jak na tri hvezdicky to nevidim, protoze od romantickyho dramatu bych cekal nejakou tu romantiku a dramaticke sceny a ne jen zabery krasne prirody. (16.10.2006)