Lucie, postrach ulice

V dětství jsem to miloval, a když jsem si to teď po letech osvěžil, jen jsem se utvrdil v tom, jak je to dokonalé. Zaráží mě zde ale postava Luciiny matky, která se ke své dceři po celou dobu chová nesnesitelně chladně a přísně, neustále ji kritizuje, sekýruje, komanduje, peskuje, a za vzorné dítě vydává sígra Osvalda žijícího o patro níž, který Lucii v minulosti tyranizoval, a jehož skutečnou povahu vidí pouze Luciin otec, který představuje chápavý a laskavý protipól své ženy. Dnešního diváka přesto musí zarazit, že oba filmoví rodiče bez starosti nechávají své předškolní dítě celý den doma samotné - člověk odchovaný americkými filmy s jejich kulturou au-pair hlídání dětí musí nad něčím takovým prostě užasnout. Nelze se pak divit malé Lucii, že se doma samozřejmě nudí, a touží po kontaktu s vrstevníky, kteří jsou ještě na prázdninách v zahraničí, a proto se chytne party starších dětí (mezi nimiž nejvíc zaujme tehdy 16 letá Mahulena Bočanová s čerstvě pučícími prsisky), jejichž vrcholnou klukovinou je krádež nějaké sladkosti v obchodě. Nejen ve srovnání s o 2 roky mladším snímkem My děti ze stanice Zoo je zřejmé, že Lucie mohla dopadnout daleko hůře, a film mi přijde nejzajímavější právě v úvodní části, kdy na něj lze pohlížet jako na trudné zpodobení tehdejší středoevropské rodiny s jedním dítětem, na něž pracovně vytížení rodiče nemají čas. Od chvíle, kdy do děje vstoupí nadpřirození formeláci, s vysvětlením jejichž původu se film nijak neobtěžuje, už mi to tak zajímavé nepřijde, a jejich kousky se mi zas tak zábavné nezdají (snad s výjimkou toho vytopení bytu, u nějž jsem ale nepochopil, jak se jim povedlo odstranit všechnu tu vodu). Přesto mám ten film spolu s jeho pokračováním velmi rád, protože je to velká nostalgie z dětství a dnes už taky dokonalé osmdesátkové retro, s nádherným exemplářem prvního Golfu (typ 17), kterým jezdí Luciini rodiče, fascinujícími budovami Koospolu a Kotvy (kde předabovaná Dagmar Patrasová obviní Lucii z krádeže šály), a překrásnou hudbou A. Michaljova, mého velkého oblíbence. A taky mě tam strašně baví ty všudypřítomné německé nápisy a německé SPZ na autech, což kupodivu není ne filmu nijak tematizováno (Luciina matka dokonce česky předčítá z německé knihy o rybách). (19.02.2023)

Jako děcko jsem si vůbec neuvědomoval, že se příběh neodehrává u nás, ale v Západním Německu, kde obchody překypují zbožím, ulice jsou plná moderních aut, vybavení bytu kde Lucie bydlí je na hodně vysoké úrovni, Osvald že si čte německého Batmana nebo že mamka Lucie předčítá česky z německé knihy o akvaristice. Tohle všechno šlo tenkrát mimo mě, neboť co mě zajímalo nejvíc, byli formeláci Ferda a Ferda. Po shlédnutí po delší době mi ten markantní rozdíl mezi tehdejším NSR a Československem docela vyrazil dech a docela se divím, že se komouši nebáli ohlasů od diváků, že by chtěli žít také v takovém přepychu :). Každopádně je to film pro celou rodinu, ve kterém má hlavní místo dětská fantazie. (09.07.2022)

I dnes mi přijde působivé jak plynule se v příběhu prolíná fantazijní svět malé holčičky ("Jsem vládkyně všech moří!") a poměrně civilní svět dospělých a ostatních dětí. Přitom je to celé vyprávěné velmi úsporně s cílem efektivně vybudovat komické nebo fantaskní situace. Prakticky tu není vata. Což může být i tím, že se (asi) jedná o sestřih televihního seriálu. (25.12.2023)

Dvě formelové postavičky ožijí v jedné krabičce, a začnou se dít věci. Trochu to připomíná Chobotnice z II. patra. Poznámka: Těmhle dětem rozhodně Facebook nechybí. 🙂👍 A je to krásné dětství. Film je hlavně pro děti, ale nostalgicky můžete zavzpomínat i vy starší 30 let. Poznámka: Kouzla všem zamotají pěkně hlavu. Poznámka: Ta voda v bytě je síla. 😀 Hvězdiček 3 (25.02.2020)

Účast německé koprodukce (stejná, jako v případě Pana Tau) u tohoto dětského snímku je nasnadě, ale stejně, jako u ostatních Polákových filmů, šlo zřejmě jen o prachy. Bezvadné trikové scény totiž J.Polák a jeho tým umí na výbornou. Některé exteriéry se točily v přímo v Německu (tuším že v Mnichově) a částečně v obchodním domě Kotva (krádež formely). Prostě komedie mého dětství, která nemá slabinu, ty panďuláky jsem jí vždycky záviděl... (25.12.2004)