Pan Tau

Tak netuším jaký úspěch to mělo u dětského publika, ale tak nějak se mi nezdá, že by byl velký. Je sice hezké, že konec zůstal trochu otevřený, ale nejmenším dětem tam jistě chyběla klasická kouzla. Pro mne, jako dospělého diváka, to bylo rozloučení důstojné. I když, jaképak rozloučení, prý se něco chystá na rok 2020. (13.06.2018)

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)

Jsou filmy, které neměly být natočeny. A tenhle je jeden z nich. Zatímco v předchozích seriálech i na jejich přestříhání postavených filmech postava pana Tau zrála a sympaticky se obměňovala (a vedle dětského publika se vhodně orientovala i na publikum starší), tady zbyl sice zajímavý nápad, ale nepropracovaný, nedotažený a režijně odfláknutý. (22.07.2009)

Smutná tečka ke kdysi tak zbožňované postavě pana Taua. Atmosféra nadpřirozena zde vyjma snad až hloupého konce úplně chybí. Film o stáří, který dětem nebude nic říkat a dospělým připadně ztěží uvěřitelný, bude už navždy hyzdit filmovou tvář pana Taua. Nejlépe by bylo, kdyby nevzniknul, takto ho ovšem beru jen jako nevydařenou poctu Ottu Šimánkovi...30% (18.12.2007)

Pan Tau není zrovna mou oblíbenou postavičkou, ale tento film je úplně jiný šálek kávy. Je to příběh herce, který hrál celý život pohádkovou postavičku, ale jeho vlastní život zrovna žádná pohádka není. Chlastá, je starý, všechno ho bolí a vůbec ho to na tom světě nijak nebaví. Má dceru i vnoučata, ale je protivný, neoblíbený. Do toho vstoupí při natáčení jeho dvojník, dublér, který má život rád a je veskze optimistou. Ten ho pak znovu naučí žít. Příběh je zpočátku dosti smutný a hlavně velmi realisticky podaný. Pak se to trochu vylepší, ale lidskost zůstává a ta mne bavila až do konce. Hodně mile mne překvapil "antihrdina", který znovu hledá cestu, kterou při rozesmívání dětí tak nějak ztratil. Šimánek není jen pan Tau, ale především dobrý herec. 80% (28.12.2014)