Šepoty a výkriky

Obsah včetně závěru: Na rodinném statku umírá bolestivě jedna ze tří sester. Ostatní dvě spolu se služkou (milenkou?) Annou se u ní střídají. Krásné obrazy (Oskar za kameru) zasazené do červeně se dotýkají hlubin duše. Vzpomínky všech. Sestry tam mají své manžele. Blonďatá bezprostřední sestra, maminčin miláček, svádí lékaře. Černovlasé sestře vadí dotyky, pořeže se na vagině a ukáže se tak manželovi. Dovolí po projevech nenávisti sestře, aby se jí dotýkala. Nakonec, ale zjistí, že co pro ni bylo tak hluboké, je pro její sestru jen povrchní každodennost. Závěr vzpomínka zemřelé – všechny jdou po zahradě, najdou houpačku z dětství, Anna je houpe, velký pocit naplněnosti, štěstí a vděčnosti životu. (04.12.2008)

Šepoty a výkřiky je agresivní film. Působí rušivě nejen po stránce dialogové, vztahů mezi postavami, ale i po stránce vizuální. Výrazná stylizace dekorací a kostýmů navozuje atmosféru divadelního prostředí. To umocňuje pocit omezenosti prostoru, v němž se hrdniky pohybují. Prostoru jak fyzického, tak psychického - vězení, ze kterého se nedá uniknout. Jsou uzavřeny ve vlastní mysli, nikdo jiný do ní nemá přístup. Pokusy o vzájemné se sblížení však k ještě větší uzavřenosti. Strohost, samota prostředí se hrdinkám odráží v duši - stejně tak se jicjich nitro odráží na prostředí. Film má atmosféru ruských realistů v čele s Čechovem, odkazuje i na severskou, Ibsenovskou duši. Po formální stránce jsou Šepoty a výkřiky snad nejvypiplanějším Bergmanovým dílem (ač ohromnou zásluhu na tom má i kameraman Sven Nykvist). Obsahují precizní herecké výkony a příjemnou hudbu. Kdo se nebojí odkrýt z ženského utrpení víc, než jak se dnes (přitom mnohem naturalističtěji!) snaží Trier, nechť vstoupí do těch opuštěných, avšak emocemi tak plných míst. (08.01.2005)

Tak trochu myšlenkové pokračování Mlčení - film se točí kolem vztahu mezi sestrami (navíc je jedna z nich těžce nemocná a umírá) - je to dost psycho, ale to se stává. Film stojí na skvělých hereckých výkonech a perfektní kameře. Dobrý zážitek, ale ostatní Bergmanovy filmy, co jsem měl možnost shlédnout (Sedmá pečeť, Lesní jahody, Mlčení, Scény z manželského života i Fanny a Alexandr) se mi líbily víc. 7/10 (02.04.2006)

Šepoty a výkriky sa radia k vrcholným dielam Ingmara Bergmana a takisto k jeho najlepšie natočeným. To mi je jasné už od prvých záberov na interiér statku, ktorý na čas prichýli celý Bergmanov umelecký vesmír. Vstupujeme do izby, kde neúprosne vládnu hodiny, kde sa nad životom vypína čas, do izby s niekoľkými starožitnými hodinami- všedne a pritom desivo odratávajúcimi (niekoho) minúty. Tu sa práve prebúdza žena, majiteľka statku, v pokročilom štádiu rakoviny a... s neľudskými bolesťami. Jej dve do blahobytu vydaté sestry za ňou prišli s vedomím, že sa to patrí, skôr dozrieť na dom a rozlúčiť sa ako ju opatrovať. Obidve (sestry) sú frustrované z manželstva, len každá z iných príčin, nespokojné, egoistické a obe dospeli do istého štádia ľahostajnosti. Prítomnosť smrti v nich na krátky moment udusí ľahostajnosť, nahrádza ju zožierajúci strach, ale prebúdzajú sa i výčitky- tam na smrteľnej posteli trpí žena s ich krvou- a výčitky, tie zalarmujú posledné, stratené odrobinky altruizmu v ich sebeckých dušiach. Obe sestry- jednu chladnú, neschopnú hlbších citov a druhú vrúcnejšiu, no krajne zmätenú- skvele stvárňujú Bergmanove herečky Ingrid Thulin a Liv Ullmann. Svedkami výnimočných výkonov budeme u celého kvarteta hlavných hrdiniek. Znepokojivý a majstrovský je farebný kontrast filmu: na stenách miestností a v zariadení dominuje najčervenšia červená- stavia do opozície sestry, ktoré obľubujú žiarivé, vznešené biele róby. Po smrti chorej vytvárajú novú opozíciu od hlavy až po päty v čiernej odeté postavy. (Bergman si v tomto odtieni červenej predstavoval ľudskú dušu. Takže ide vlastne o ďalší zo spôsobov a o ďalšie pole skúmania smrti. To, že je červená všadeprítomná, vizuálne metaforizuje všadeprítomnosť smrti v dome. A umocňuje jej mocný vplyv na jeho zdravé obyvateľky.) Šepoty a výkriky sú pôsobivým symbolickým rozjímaním o osamelosti, smrti, nedostatku lásky, žiali, utrpení a nezabúdajme- o človeku. Poprvýkrát mi robilo problémy vžiť sa do Bergmanových postáv (tým myslím do zdravých sestier). Tento príbeh na mňa nespravil taký hlboký dojem ako všetky zatiaľ videné Bergmany (Persona, Mlčanie, Hanba, Scény z manželského života), preto mu prideľujem 4*. Zaujímavé komentáre: Djkoma, Shadwell, Radko, dewy (06.08.2008)

Tento film na mne zapůsobil za všech Bergmanových filmů asi nejvíce. Jde o opravdu hutný koncentrát deprese s některými opravdu drsnými scénami (sténání Agnes, střep), který je ale zároveň úžasný. Úžasný v dokonale navozené stísňující atmosféře a postupném rozkrývání charakterů hlavních postav, které vyplouvají na povrch po celý film. Všechno se dozvídáte z malých útržků - postupně. Ze vzpomínek, z chování, z pohledů...Opravdu dobrý film. Doporučuji. (14.11.2005)