Šepoty a výkriky

Oblíbená Bergmanova kategorie odcizení, obrat, odmítání a vzájemné doteky v nejryzejší a nejtrýznivější podobě. Jeden z nejkrutějších filmů co vůbec vznikly, až esence osamění a strachu, které ochromují skoro všechny postavy, ale nejvíce umírající Agnes, pro níž je jediný náznak citu posvátným okamžikem. Nejděsivější však je, že když k němu v nádherné poslední scéně dojde, nejedná se o žádnou lidskot spíše naopak o projev nelidského světa, jenž je výtvorem lidské přetvářky a egotismu. I přes velmi silnou výpověď mi na snímku vadí některé příliš efektní scény (odpudivá záležitost se střepem) i notná vykonstruovanost až tezovitost postav dvou zdravých sester, které ani nepřipomínají lidské bytosti a celkové soustředění na bytostné Bergmanovo téma, které nenabízí nějaký výraznější posun a vlastně se jeví skoro průzračně. Výborná je Harriet Andersson, jež bezkonkurenčně trpí a navazuje na svůj obdobně útrpný výkon v Jako v zrcadle. (20.10.2007)

Šepoty a výkřiky nejdou jednoduše popsat. Pro mě asi to nejhutnější a nejdepresivnější Bergmanovo dílo. Hodně tíživý kalibr. Myslím, že spousta lidí by tento film ani nedokázala unést. Tváří v tvář utrpení v té nejsyrovější podobě. Kamera Svena Nyqvista dodává celému snímku ještě více na naléhavosti a jakési nemilosrdné autentičnosti. Působivé ztvárnění ženských obličejů při flashbacích, kterak je jedna strana tváře zahalena ve stínu a druhá vystupuje do světla. Liv Ullman je zde asi nejkrásnější ze všech Bergmanových filmech, v nichž jsem ji dosud viděla. Nejsilnější scénou je pro mě "Agnes se přitížilo," v níž její sípání přejde až do hlasitých výkřiků plných mučivé bolesti, které Vám zajedou až pod kůži a při nichž tuhne krev v žilách. Srdce mi při této scéně hlasitě tlouklo, byla jsem zcela konsternována, neschopna pohybu. Při jejích slovech, pronesených v tom nejhroznějším utrpení, "Copak mi nikdo nepomůžete?!" jsem měla pocit, jakoby prosila nás, mě, abychom jí pomohli. Rozhodně se nejedná o film, který bych dokázala zhlédnout podruhé, či snad vícekrát. (24.06.2012)

Chvílemi bylo obtížné vydržet se dívat na všechno to zobrazené utrpení a osamělost postav, ale při vší drásavosti jde o nesmírně působivý snímek, který vypovídá o osudu lidského individua tváří v tvář smrti víc než desítky jiných filmů dohromady. Jde o jeden z vrcholů Bergmanovy tvorby a to nejen pro jeho výmluvnost, ale i pro dokonalou expresivní práci s barvou. (01.08.2007)

Šepoty a výkřiky je agresivní film. Působí rušivě nejen po stránce dialogové, vztahů mezi postavami, ale i po stránce vizuální. Výrazná stylizace dekorací a kostýmů navozuje atmosféru divadelního prostředí. To umocňuje pocit omezenosti prostoru, v němž se hrdniky pohybují. Prostoru jak fyzického, tak psychického - vězení, ze kterého se nedá uniknout. Jsou uzavřeny ve vlastní mysli, nikdo jiný do ní nemá přístup. Pokusy o vzájemné se sblížení však k ještě větší uzavřenosti. Strohost, samota prostředí se hrdinkám odráží v duši - stejně tak se jicjich nitro odráží na prostředí. Film má atmosféru ruských realistů v čele s Čechovem, odkazuje i na severskou, Ibsenovskou duši. Po formální stránce jsou Šepoty a výkřiky snad nejvypiplanějším Bergmanovým dílem (ač ohromnou zásluhu na tom má i kameraman Sven Nykvist). Obsahují precizní herecké výkony a příjemnou hudbu. Kdo se nebojí odkrýt z ženského utrpení víc, než jak se dnes (přitom mnohem naturalističtěji!) snaží Trier, nechť vstoupí do těch opuštěných, avšak emocemi tak plných míst. (08.01.2005)

Jednoduchá myšlenka v enormně účinném a palčivém podání, jak to uměl opravdu jen Bergman. Retrospektivní forma umocňuje psychologický náčrt postav a brilantní herečky skoro nepotřebují mluvit, aby nám sdělily výchozí myšlenky nebo symbolickou hodnotu scény. Vzhledem k dopředu odhadnutelné pointě, o níž vypovídá v podstatě celý film, nelze řadit Šepoty a výkřiky na vrchol režisérovy obsáhlé tvorby, ale v neomezeném vyjadřovacím světě kinematografie si stále zaslouží své výsadní a důležité postavení... (17.02.2016)