Anatomie vraždy

Anatomy of a Murder je na svou dobu určitě přelomový film. V roce 1959 totiž nebylo zrovna zvykem, že by diváci (nejen v Americe, ale prakticky kdekoliv) mohli v kině slyšet slova jako "sperma", "znásilnění" či "kalhotky". A přesto se našel alespoň jeden filmař, který měl tu kuráž natočit film, kde se tyto slova objevují. A natočil ho parádně. Tento snímek má především chytrý scénář, na kterém je poznat, že bychom jej neměli brát zase tak vážně, ale přesto to nikdy nepřekročí onu pomyslnou čáru a z filmu se nestane fraška. Nemalou zásluhu na tom má James Stewart a práce s charaktery ve filmu, kdy je nám dán prostor k pochybám o tom, kdo stojí na které straně či jak to vlastně bylo. Možná je mé hodnocení trochu nadsazené, ale já miluju filmy ze soudní síně a obdivuju lidi, kteří se ve své době dokázali nějakým způsobem vymanit a natočit film, který třeba nebyl módní, ale i dnes je vcelku aktuální. Tenhle film není dokonalý, především (díky jeho délce) se najde pár slabších míst, ale i přesto se vám na konci snímku nebude chtít věřit, že už uplynuly skoro tři hodiny. A to se cení, hodně cení… 90 %. (02.02.2013)

(1001) Mám dojem, že jsem v minulosti Jamese Stewarta trochu pomlouvala, že kvůli tomu, že je vždycky takový naivní a fanatický, preferuji jiné herce jeho doby. Tady si u mě tedy ale parádně napravil reputaci, prvně protože vůbec souhlasil s účastí v tomto filmu, a za druhé jak nechal Premingera svou naivitu a fanatismus využít takovým způsobem..., inu chef's kiss. Celý film jsem obdivovala fantastickou sbírka fantastických postav fantasticky zahraných - sekretářka, poručík, soudce, státní zástupce a další, a asi teď miluji George C. Scotta. Ale film dělá opravdu výjimečným klinická soustředěnost a cílevědomost pana režiséra. ♥ P. S.: A nesmím zapomenout zmínit Duka Ellingtona! (22.04.2023)

Společně se Svědkem obhajoby zřejmě nejzábavnější film ze soudního prostředí, ale oproti Wilderovi mě Preminger nedokázal tolik uspokojit i v rovině napětí. Celých těch 160 minut sice uběhne jako voda (hlavně díky skvělému Stewartovi), jenže jsem na konci neměl pocit, že jsem byl svědkem i něčeho osudového. Anatomie vraždy tak pro mě zůstává "jen" výborně odvedeným řemeslem. (26.08.2008)

Mám rád americká soudní dramata, protože jde často o snímky plné emocí, překvapivých zvratů, snímky až do konce napínavé... Svědek obžaloby, Pan Smith přichází, Dvanáct rozhněvaných mužů, Stezky slávy... Samé filmy, u nichž jsem napětím nedýchal. A pak tu je veleslavná Anatomie vraždy, o které spousta lidí mluví jako o nejlepším soudním dramatu všech dob.. a já prostě nevím proč. Ne že by to bylo špatné, herci jsou úžasní a scénář přelomový - kdo by si v roce ´59 vybral jako téma svého filmu znásilnění? Jenomže 160 minut je neuvěřitelná stopáž na to, že se asi dvě třetiny filmu odehrávají jako konverzačka v jedné místnosti. Otto Preminger neměl rád flashbacky, nechtěl dovysvětlovat, naopak chtěl ponechat prostor pro fantazii. Tomu rozumím. Svět není černobílý a i v tomto filmu je všechno jaksi pokřivené.. Hlavní sympaťák (James Stewart), takový milý starosvětský právník obhajuje člověka, který v afektu (asi?) nastřílel celý zásobník do muže, který (asi?) znásilnil jeho ženu. Hlavní "záporák" - slizký, arogantní právník - pak má dokázat, že to bylo chladnokrevně a vrah má jít do vězení. Názory se pořád překlápějí, dobří pomáhají zlým a naopak, a lidi pořád mluví a mluví a mluví bez jediného úlevného prostřihu někam jinam (o ten se aspoň trochu pokoušejí postavy sekretářky a Paulova přítele-alkoholika; ty ovšem děj nikam neposouvají a jejich osudy bohužel vyznívají do prázdna). Nakonec se co se případu týká stejně nic nevyřeší, divák i po závěrečných titulkách pořád neví, co se stalo, což je sice jako záměr zajímavé, ale po skoro tříhodinovém sledování bych ocenil nějaké jasnější vyznění. Ve filmech, které jsem jmenoval na začátku je sugestivnost způsobena tím, že divák sleduje postavy, které se perou s osudem, z posledních sil se snaží domoci spravedlnosti a zvítězit v souboji s chladným světem paragrafů. A to je právě to, co mi v tomto zajímavém, leč chladném soudním dramatu chybí... (30.03.2015)

Neviem sa rozhodnúť, či je Anatómia vraždy okrem nejednoznačnosti a nekorektnosti aj prekombinovanou, alebo je to len komplexnosťou v predmetnom súdnom procese, na ktorú ako divák nie som úplne zvyknutý. Aj keď nejde o stopážou najdlhšiu súdnu drámu, akú som kedy videl. A aj keď som sa nenudil, ale bol dejom úpútaný takmer nonstop. Dá sa povedať, že som čakal trochu viac. Alebo možno som naopak dostal viac než som čakal a nie som schopný vstrebať všetky tie dejové, myšlienkové a morálne odbočky. Ale sú to odbočky či zakopnutia? Sú na strane filmu či diváka? Sú úmyselné alebo nie? Jedno viem. Veta prednesená postavou Lee Remick, že niektorí ľudia majú proste šťastie, je pravdivá. Napríklad taký Woody Allen sa tým zaoberá vo svojich vážnejších filmoch prakticky dodnes. Aby som však neodbiehal, herecké obsadenie je to, čo sa mi tu hodnotí ľahšie. James Stewart podal neskutočne sebaistý výkon, Ben Gazzara v jednej zo svojich prvých rolí milo prekvapil a George C. Scott bol (paradoxne k povolaniu prokurátora vo filme) až perverzne pôsobiaci tichý zabijak, ktorého si viem predstaviť, že by v Novom Hollywoode vedel stvárniť Jack Nicholson a ešte neskôr napríklad Kevin Spacey, Gary Oldman alebo John Malkovich, ale v tej dobe asi len on. Trochu mi však robila problém uhladená Kathryn Grant, ktorá jednak veľmi do svojho prostedia nezapadala, no najmä som jej moc neveril to trúchlenie. Takže to alibisticky odbijem štyrmi hviezdičkami a keď sa ma niekto opýta, čo mi tam chýbalo k piatim, pochválim ho za tú otázku... Videné v rámci Season Challenge Tour (týždeň s kultovými filmami). (23.10.2015)