Battle Royale

"Musíš bojovat sám za sebe. Nikdo tě nezachrání. Ale o tom je život, že?" ________ 'Battle Royale' je bezpochyby jedním z nejoriginálnějších filmů z počátku nového tisíciletí, který definoval svůj samostatný subžánr, a dnes se již právoplatně řadí na piedestal japonských filmů s kultovním statusem – jó, a jen tak mimochodem, měl (nečekaně) zásadní vliv na tvorbu Quentina Tarantina...... 'Battle Royale' totiž koncepčně determinovalo jak filmový, tak primárně stejnojmenný herní žánr – tedy battle royale – moderní gladiátorské hry, jež jsou ve skutečnosti krvavou reality show, v nichž vítězem, přesněji řečeno přeživším, může být pouze jeden. Přitom nejde o kdovíjak prvoplánovou glorifikaci násilí – tahle filmová řežba o partě studentů kteří se snaží navzájem zabít, protože jim to nařídila vláda v rámci školní reformy, totiž vychytrale mísí adrenalinovou akci, gore horor, černohumornou sociální satiru, a orwellovsky laděnou vizi dystopického fikčního světa, kde se státní autority snaží získat zpět svou ztracenou reputaci – režisér Fukusaku zde taky v Kubrickovském stylu geniálně využívá klasické hudby, čímž perfektně umocňuje drastickou bizarnost celé synopse...... Oddělují se však v oné hře snad zrna od plev? Ne. Je to vlastně jen hra – a vyhraje v ní ten, kdo si vytáhl nejdelší stéblo. Ostatně, když během devadesátých let spisovatel Kóšun Takami napsal stejnojmennou knižní předlohu, reflektoval v ní tehdejší krizi japonské společnosti spjatou s prohloubením propasti mezi mladou a starou generací. Jenže v souvislosti s prasknutím ekonomické bubliny se rozplynula klasická linie životopisu "střední škola - univerzita - dobře placené zaměstnání - pozice jistá na celý život", a mládež se tak ocitla bez jistot, sebevědomí, a ideálů...... Což jsou zároveň důvody, proč se Fukusaku rozhodl knížku s tak společensko-kritickým rozměrem filmově zadaptovat. O to víc deprimující je, že se za těch třicet let v aktuálním globálním měřítku takřka nic nezměnilo, a generační příkopy i sociální nejistoty, na které snímek upozorňoval, eskalují neustále dál. Ale bylo by naivní si myslet, že nějaký film něco vyřeší. Sayonara, budoucnosti! (01.10.2021)

Na krásné modré vybíjené.. Strašný japonský svět pod dominancí dospělých vyžaduje velmi krutou maturitu z dospělosti, ovšem pokud se nemá jednat jen o kontroverzní vraždění dětí ve školních uniformách, musí se přidat nějaká nadstavba. Jednalo se snad o studii příčin násilí ve společnosti? Pokud ano, tak nebyla moc šikovná a jak ukázala budoucnost, měla spíše kontraproduktivní účinek. BR je sice přecpáno srdceryvnými výlevy na pokraji smrti, ale ani jeden není schopen diváka emociálně zasáhnout a co je nejhorší, ačkoliv se nabízela cesta bodrého nadhledu (viz. poslední koláček pana učitele Kitana), zůstalo jen u patetické obhajoby přátelství a cílevědomosti. Druhý plán násilné eliminace 9.B mě zkrátka minul jak pilot kamikadze domovské letiště.. Tak si říkám, přijít s podobnou reformou náš ministr školství, to by bylo zase řečí, protestů a netransparentních výběrových řízení na dodavatele střelných zbraní.. (17.12.2012)

Nic proti Asii, nic proti extrémnímu násilí, nic proti falešné psychologii, ale pokud mi někdo předkládá falešné emoce, je to neomluvitelné. Nápad a scénář jsou sice originální, ale po 20 minutách se film zvrtává v samoúčelně zbytečnou a nesnesitelně natahovanou nudu, která se nedokáže opřít ani o úžasný audiovizuální výkres. Podmanivá práce s kamerou a hudební doprovod z not největších klasiků v kombinaci s neurvalým násilím tvoří hypnotickou syntézu, ale ani jedna postava mi nepřirostla k srdci, ani na jednom mi nezáleželo a spíše jsem sledoval hodinky s vědomím, že jich ještě zbývá „x“. Můj silně subjektivní pocit v závěru, že jsem právě absolutně nepochopitelně ztratil dvě hodiny času, mě pravda trochu rozčilil. (04.02.2006)

Bude-li se zparchantělost mládeže vyvíjet stejnou rychlostí jako doposud, tak nemám nic proti tomu, aby jim stát zakoupil ostrůvek na hraní. Japonci šli samozřejmě dále, takže jim dodali stříleci, píchací a vybuchující hračky, aby si mládežníci mohli vyzkoušet hru o přežití pod dohledem oblíbeného učitele, kterého již nebavilo studentské žertovné popichování nožíky. Já jsem si tedy lekci vyvolené třídě vysloveně užil a snad jen můj staromódní názor, že děti by se neměly vraždit, mi zabránil v udělení plného počtu hvězd. (14.12.2012)

Výbornej japonksej thriller, kterej určitě zaujme svým originální dějem, ale na mě to moc nepůsobilo, protože jsem dřív viděl Saw a to je na stejným princpu, aspon vim kde Američani ukradli ten dobrej nápad. Celej film je hodně akční, ale jelikož se tam zabíjej nějaký školáci, tak ty akce nejsou moc dobrý, hlavně proto že tam nejsou žádný akční hrdinové ani známý herci, až na Takeshi Kitana, kterj tam je jen tak na okrasu, protože tam jen tak pomalu chodí a stěžuje si, že ho nikdo nemá rád, ale zase je tam skvěle ukázaný jak některý jedinci by dokázali udělat pro svojí zachranu prakticky cokoli, ale zase na místo dobrý akce je tam dostatek krve jak je u japonkých filmů zvykem. Na tomhle filmu je vidět, že Japonci maj daleko lepší nápady, ale jejich filmy nejsou tak propagovaný jako ty Americký, který jsou víc než podobný (08.06.2005)