Posledný cisár

„Ako to funguje?“ – „Hlavu hore a pozerať sa pred seba. Tak, ako v živote.“ Fascinuje ma ten stret. Nie ani tak stret kultúr (škótsky učiteľ vs. čínska monarchia), ako skôr stret dôb. Starej, do seba uzavretej, prehnane dôstojnej, absolútne nevizionárskej, odsúdenej na úpadok, zabudnutie a prepadnutie do hlbín dejepisu. Doby polozabudnutej, mystickej s nádychom mysteriózna, tradičnej, starodávnej, prastarej a konzervatívnej, ale tiež úžasnej, krásnej, nezabudnuteľnej a fenomenálnej, v ktorej by som chcel aspoň 24 hodín žiť. A proti nej doby novej, dravej, surovej, chladnej, drsnej, beštiálnej, nič a nikoho akoby si nevážiacej, modernej, pokrokovej. A cvrčok na konci, wow. A vôbec celý koniec. A vlastne všetko, vrátane bicykla. Monumentálny, dve a pol hodiny trvajúci kolos, oproti ktorému relatívne náročný Malý Budha (ehm od rovnakého režiséra) pôsobí ako Crn-Crn v porovnaní so Sopránovcami. Pre niektorých divákov to určite bude strašná, neskutočná nuda. Ja sám mám radšej „menej náročné“ filmy, ktoré rýchlo odsýpajú. Niekedy pre mňa ale nie je nič lepšie, než si dať takýto (veľko?)film. A Posledného cisára som si poriadne užil. Je to krásne pomalý, vypiplaný, vizuálne ohromujúci, ponurý, prepracovaný, intenzívny, náročný, ambiciózny a pritom vlastne „normálny“ (nie je tam nič, čomu by sa nedalo rozumieť) film. (30.03.2018)

Zaujalo mě množství dobových detailů. Tak skvěle propracovaná výprava se jen tak nevidí. Nemnoho filmů dokáže téměř v každé minutě nabídnout něco nového, neokoukaného, něco so zaujme na první pohled. A Poslední císař to minimálně v první půli dokáže. Ve chvíli, kdy je císařská rodina vystěhována ze Zakázaného měta, vyzuální hody ustoupí do pozadí, a prim začne hrát jakýsi dozvuk císařova života. Doznívající rezonance slavných dnů. Krom bohaté formální stránky nabízí Bertolucci i silný příběh císaře, který i přes to, že byl po celý život, ať už v Zakázaném městě či mimo něj, loutkou, nepřestává věřit v dobro v lidech. Co si ale Pchui myslel, když ho zklamal i sebepožírající maoistický režim? Když zjistil že ten, kdo ho zlomil, a dokázal mu svou pravdu, se podle ní nechová? Je to příběh smutný, ale je dalek prvoplánovistosti. Konec i přes svou vnitřní dramatičnost nepůsobí dojemně, nijak hrdinivo chování neomlouvá, ani nestaví do lepšího světla, ba není ani velkolepý. Císař se vrátil tam odkud vzešel, do míst kde si hrál jako dítě, kde na něm ještě neležela tíha nevyužité odpovědnosti. (13.03.2005)

Sága o posledním čínském císaři je zvláštní film a to nejen formou, kdy pro nádhernou kameru, kostýmy a vůbec výpravu a hudbu, nevíte, kam dřív soustředit svoje smysly, ale též obsahem, který velmi detailně zprostředkovává život člověka, který byl vezněm pravidel jiných v přelévajících se režimech, který neměl možnost volby a byl přes veškerou vzdělanost, tradice a pocty související s úřadem císaře, ochuzen o samozřejmosti jako je prostá lidská komunikace, přátelství a láska. (02.03.2005)

Poslední císař - jedná se o jeden z velmi povedených, poctivě udělaných historických filmů, z jehož podívání si i něco odnesete a není to pouze hollywoodský brak. To, že vám poskytne i nějaké dějepisné informace ale neznamená, že film je nudný. Ba právě naopak. Má úžasnou výpravu a kostýmy, bez čehož se pořádný historický velkofilm ani neobejde. Nechybí mu dobří herci, pěkný a zajímavý příběh. Moc se mi líbila první část. Ta druhá byla pravda kapku horší, ale i přesto dobrá. Líbilo se mi prolínání císařova života v mládí s jeho vyšetřováním ve vězení. Celé to vyznívá moc pěkně a těch 9 Oscarů si rozhodně zaslouží. (09.06.2014)

Velkolepá devítioscarová podívaná, která svojí vizuální stránkou uchvacuje. Životní příběh posledního vládnoucího potomka čínských císařů, od jeho korunovace ve věku tří let až po jeho skon coby obyčejný zahradník za komunistického režimu. Bertolucci uchvacuje zejména velkolepou výpravou a opulentní barvitou podívanou při scénách ze Zakázeného města, plných nádherných kostýmů. Měl jsem to štěstí vidět to v kině, na TV obrazovce to už zdaleka není ono a výsledný dojem je oproti kinu sotva poloviční. Bertolucci tu jasně prokázal, že je mistr nákladných výpravných velkofilmů a svoje zkušenosti pak bohatě zúročil v dalším kostýmním spektáklu Malý Buddha. A jen tak pro zajímavost - Bertolucci byl úplně první filmař jiné, než čínské národnosti, kterému bylo dovoleno natáčet v Zakázaném městě. (16.09.2002)