Karty sú na stole (S10E02)

Tohle je jeden z nejhorších scenáristických zásahů do původního knižního příběhu. Nejen výměna osobností a viny u obou spolubydlících, aby se objevilo téma homolimerence (chorobná závislost na druhé osobě stejného pohlaví), ale také nespecifikovaná perverze inspektora Battla a především homosexualita jedné z hlavních postav jsou účelově přidány, aby se adaptace vešla do moderní obsese sexismem. To vše čpí takovou touhou po senzaci a hlásáním novodobých paradigmat, že i ve srovnání s jiným účelově přidaným homosexuálním motivem je tentokrát adaptace Agathy přes čáru. Ponechme stranou, že koncentrace i způsob hry bridžových hráčů byly odsunuty na druhou kolej (byť název byl zachován). Ponechme stranou, že autorčin úhel pohledu byl označen za rasismus a z Shaitany je teď milý podivín. Problém je, že krom těchto účelových změn novodobé etiky (či náboženství) nebylo nejen nic žánrově podnětného přidáno, ale navíc byla zprzněna i samotná detektivní zápletka původní. Nemusíte porovnávat s předlohou, abyste seznali, že toto ztvárnění je nudné, zmatené a nelogické. Už při šmudlání injekční stříkačky v krvavém obinadle člověka zákonitě napadne, který pitomec tohle mohl myslet vážně. A když Poirotovi stačí zamávat před vrahem obálkou (obálka supluje falešného svědka knižní předlohy), litujete nejen ztraceného času, ale i autorku předlohy samé. (06.03.2021)

ZASE SI JE PŘECHCAL, ERKYLE! Nadmíru interesantní zápletka, jíž do dokonalosti chyběl jen trochu méně prostější konec! Hercule opět křehl pod pohledy mladých slečen z Devonu, zatímco jeho družka z branže slídila a tahala rozumy od aktérů karetního večera. Nanejvýš vtipné je, že v každém Poirotovi je zmínka o Egyptě (ach Luxor!), o šedých buňkách mozkových a neslušnosti masturbace na veřejnosti. Hercule, tys slídič dvakrát pomazaný! 96% (23.08.2014)

"Hercule Poirot se nikdy nemýlí - naposled to bylo před 28 lety". Přirozeně sebejistý a sebestředný belgický detektiv se opět neomylně pouští do vyšetřování podivné vraždy podivného muže, který na svůj karetní večírek pozval čtyři potenciální vrahy a čtyři možné detektivy. Napínavý a dobře rozehraný snímek ani na chvíli neztrácí své tempo a až do konce je příjemným setkáním se starou klasickou detektivkou. Hudba: Stephen McKeon (06.01.2008)

Když jsem Karty na stole četl, nenapadal mě žádný způsob, jak to natočit, aniž by před zhlédnutím člověk musel vypít šedesát litrů kafe, aby vůbec v čilém stavu vydržel do konce. Ne že by kniha byla nudná, to vůbec! Jenže je prostě málo akční a spíš hodně komorní. Okruh podezřelých je zde omezen víc než jindy a nikdo tam (až na závěrečné ,,topení na loďce") nic nedělá. Všichni jen sedí a Poirot chodí od jednoho k druhému a ptá se, jaký nábytek si z místnosti zavražděného pamatují, jak si pamatují průběh karetní hry... Byl jsem tedy mile překvapen, že tým kolem Sucheta zase vyvázl s čistým štítem. A i když podívaná ve stylu Kill Billa nebo Vetřelců se z toho samože vykřesat nedala, aspoň neunudili. ,,Nuže, zahráli jsme si. A já jsem opět vyhrál." (12.02.2007)

Rozumím tomu, že si autorka detektivek potřebuje vydělat na živobytí a tak píše jednu knihu za druhou, často i takové, které by z prosté "touhy tvořit" nikdy nenapsala. Rozumím i tomu, že se k těmto svým dílkům staví vědomě kriticky a tak v jedné ze svých detektivek stvoří i postavu autorky detektivek, v níž evidentně ironizuje sebe sama. Méně rozumím tomu, že se tvůrci filmových adaptací detektivek "božské Agathy" právě tuhle detektivku rozhodli zfilmovat... Výsledek je sice slušný, ale pocit všudypřítomné nepravděpodobnosti je natolik hmatatelný, že to i otrlé "poirotofily" evidentně odrazuje a vyvádí z míry, jak ostatně názorně dokládá i pohled do těchto komentářů... Celkový dojem: 70% (24.07.2010)