Jednoduchý plán

Výborně vygradovaný scénář balancující na hraně uvěřitelnosti, který i přes trošku drastičtější twisty a pro mě až trochu nepřirozeně ďábelskou Sarah, dokáže ladně, ale patřičně tvrdě narazit na depresivní realitu se zdrcujícím účinkem. Přirovnání k Fargu mi úplně nevoní vzhledem k tomu, že Fargo má poněkud jiný feeling - černý humor, hravost, nápaditější charaktery... Jednoduchý plán je vážnější, temnější a také jednodušší. Ovšem díky tomu dokáže lépe nastínit, co dokáže udělat touha po penězích s obyčejnými lidmi... 8/10 (10.10.2009)

Herci jsou vyborni v cele s opet dokonalym Thorntonem, ktery me opet mile potesil. Za zminku stoji rovnez i Bill Paxton, ktery hraje taky vyborne. Atmosfera je paradni a Coenum se hodne priblizuje. Raimi je vynikajici reziser, ale proti Coenum s Fargem proste neobstoji. U Farga skoro nedychate a hltate kazdou minutu, ale tady to ma hlucha mista, po prvni hodine se to sice slusne rozjede, ale v porovnani s Fargem muzu dat jen 4. Kdybych Fargo nevidel, je to jasne za 5, ale takhle... (17.02.2005)

Bravurní Raimi ještě předtím, než se vrhl na vysokorozpočtový Hollywood (Spiderman). Minimum prostoru, mrazivá atmosféra, vynikající scénář a logické řešení složitých machinací kolem 4 milionů dolarů, které náhodou najdou tři maloměšťáci. Lehce to nenuceným a podprahovým cynismem ruku v ruce s násilím připomene Fargo - jen méně ulítlé, přičemž konec takový nečekáte. Herecký ansámbl je zábava sledovat. (19.06.2015)

Začátek vypadal slibně. Myslel jsem si, že půjde o psychologickou sondu o tom, co s člověkem může udělat nález opravdu hodně velkého balíku peněz. Jak se ukázalo dál, sonda to sice byla, ale postupem času už ne tak psychologická jako spíš psychopatická. Prostě odmítám uvěřit, že by NORMÁLNÍ člověk svoji touhu po penězích proměnil v sérii vražd. Byl bych ochoten akceptovat jednu mrtvolu, aby byl příběh pro mě uvěřitelný. Takhle je to příliš přepísknuté. Navíc je film obrazně strohý, byť s dobrými herci. (07.03.2005)

Není nutné souhlasit se základní premisou o tom, co stačí chlapovi ke štěstí. Odněkud se začít musí, třeba z nenápadné parodie na americký sen – Vy sledujete vývoj. Klíčem, hnacím motorem je sebepřesvědčování. Člověk sám sebe vmanipuluje do připravené situace, vize, obrazu, chiméry. Jakmile na okamžik přesvědčíte sami sebe, něčím zlákaní (zde čtyřmi miliony dolarů), že nějakou situaci můžete se všemi důsledky udržet pod kontrolou, pro dosažení něčeho konkrétního, jakmile tomu na okamžik uvěříte – a uděláte první krok, sklapla past. Dál už je to jenom přemlouvání, svobodu jste ztratili, když jste si začali hrát na to, že skutečnost je zmanipulovatelná – ale skutečnost se odvíjí sama ze sebe, a tohle, všechny ty mocenské choutky mamonářů a vizionářů, je započítáno. Zevnitř se celek ovládnout nedá – ale pokud někdo udělal první krok, potom kvůli vlastní konzistenci, aby zpětně nezešílel z hrůzy toho absurdního činu a jeho prvních zlých následků, už přijme a spáchá každou další hrůzu, která bude logicky následovat. Neúprosnost odvíjení je tu zobrazená stejně čistě jako v řeckých tragédiích, jenom se odehrává v reáliích a atributech amerického snu. A chápete – všechno se tu celou dobu děje a vrší jen kvůli konzistenci, ty peníze jsou chiméra, vidina – nikdo z nich ani neví, jaké to je, mít tolik peněz – co to znamená – projektují si do nich – zoufalí z přítomnosti – svoje sny, které ani pořádně neznají, a pak už tautologicky i naději, že těmi penězi se jako Zlatým rounem vyřeší vše, co na cestě k nim spáchali. ** Radosti navíc: hudba Dannyho Elfmana jako neodlučitelná součást atmosféry. A privilegium pozorovat herectví Billyho Bob Thortona v další z jeho precizně odstíněných podob (na škále uprostřed mezi Bandity a Mužem, který nebyl – co do mimiky obličeje i povahy role). (09.05.2011)