Obyčajní ľudia

,,V ŽIVOTĚ SE STANE SPOUSTA VĚCÍ A LIDI JE OBČAS NEUMĚJÍ VYŘEŠIT...“ /// Složitej film o jednoduchejch věcech. O rodině, o strašících v duši, v hlavě a o svědomí. O tom, co všechno dokážeme držet ,,v sobě“ a bát se vyjádřit emocema nebo snad pocitama. A přitom někdy stačí jen obyčejný ,,MÁM TĚ RÁD!“ Takže vlastně film, kterej není tak úplně pro každýho. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 1976 napsala Judith Guest jsem nečetl. 2.) Jsem spíš na ty rodinný dramata. 3.) Thx za titule ,,fridatom“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (14.12.2013)

"Dej mi ten foťák Calvine. Chci fotku jen vás tří. DĚLEJ DEJ MI TEN FOŤÁK!!! praví Mary Tyler Moore a přitom se usmívá takovým tím křečovitým způsobem. Příčí se jí být na fotce se svým synem, který mohl zachránit svého bratra. Bratra, kterého milovali rodiče více než toho "co ho mohl vytáhnout z tý posraný vody ven". Proto Conradovi nemůže přijít na jméno- on vlastně může za smrt jejího zlatíčka. A ona bohužel nepatří mezi ten typ žen, které ventylují své emoce skrze...co já vím, třeba krabky cigár denně, ale ona to v sobě dusí. A pak bouchne. Conrad mezitím bojuje se svými vnitřními démony a fuckuje matku jen ve své hlavě ("Haf! Haf!"). Všechno nakonec dospěje ve skvělý konec ze kterého budete mít husinu, stejně jako z úvodní chorálové písně... Někdo si může z tohoto filmu odnést jen to, že film je příručkou -Jak nevychovávat svého potomka- ti druzí (rozumější) si naopak vezmou to nejdůležitější. Ale to vám neprozradím, poněvadž kouzlo tohoto snímku spočívá práve v tom hledání... Robert Redford je magik! (30.04.2008)

Kdybych si nepřečet všechny ty oslavný komentáře a nevěděl bych, že film dostal asi 10 oskarů, nejspíš bych to vůbec nedokoukal. Od první minuty začne nuda a ta přetrvá až do úplnýho konce. Občasný oživení přinesou akorát hysterický výlevy matky a nějaký ty návštěvy u cvokaře. Redforda mam docela rád jako herce, ale co jsem viděl filmy, který režíroval, tak mě to moc nebavilo. (15.02.2015)

Výtečný film o (ne)porozumění a (ne)schopnosti naslouchat bližnímu. Svým tématem je nadčasový, má obecnou platnost a to zvláště v dnešní moderní uspěchané době. Klobouk dolů před výkonem Timothy Huttona. Moc se mi líbil závěr - žádný srdceryvný doják nebo snad velké usmíření se nekoná, v podstatě finální scéna naznačuje otevřenost příběhu a jeho možná východiska. (04.06.2009)

85%. Excelentní konstrukce rozkladu rodinných, společenských i individuálních vztahů po emocionálně silně traumatické události, která se vyprávěním nesnaží být ničím víc, než obyčejnou povídkou o obyčejných lidech, avšak v jádru působivého scénáře skrývá silný psychologický rozbor tabuizovaných vzorců, o kterých se nikdy nemluví, natož aby se prožívaly; a ono to funguje. Empatie čiší ze všech stran, ze všech scén i postav, perfektní výkony zde podávají herci v čele se skvělým Donaldem Sutherlandem, kterého jsem potud z nepochopitelných důvodů spíše přehlížel; myslím, že po Ordinary People měřítka upravím. Kontextové vnímání rozmanitých vzorců chování tří hlavních postav, jejich motivace a proměny vzájemných pocitů, zavánějící zdánlivým pocitem nutnosti držet se stereotypních paradigmat, do sebe zapadají, jako by jejich vývoj psal sám život; zoufalství navazující na minulé události a gradace iluzorního pocitu viny na vás jako diváka dopadá jako rosa na trávník; překvapivost některých momentů, stejně jako reakce postav na ně berou dech. Aby také ne, Alvin Sargent své nesporné scenáristické kvality prokázal už sedm let zpátky v Paper Moon a zde, ve vrcholné formě, předal "zelenáči" Robertu Redfordovi žezlo, které se zdálo býti obrovským soustem, leč ten jej zvládl s talentem sobě vlastním a vznikl z toho pro mě osobně zatím jeden z nejlepších režisérských debutů vůbec a zásadní snímek s překvapivě osvobozujícím závěrem, jehož psychologické dopady by měly být otevřeny všem. Špičková záležitost. (31.12.2014)