Rebelové

Před bezmála čtvrtstoletím Rebelové vzdor svému schématickému ději, toporným dialogům a psychologicky nepřesvědčivým postavám (či spíše loutkám) zazářily, protože po uplynulém desetiletí znovu nechaly živě rozeznít skvělé písničky ze šedesátých let – v originálním znění i v převážně zdařilých coververzích a parafrázích – a některé nadto do vyprávění zasadily jako vizuálně podmanivá intermezza navazující na estetiku dobových televizních hudebních klipů. Jako v devadesátém roce jsem tehdy postřehl dívky, jak si na ulicích zpívají ty dávné sloky, a sám jsem se k nim vrátil a tuhle lásku podnes živím. Rebelové ale na rozdíl od svých předobrazů zestárli a je již zjevné, že podobně papundeklový byl celý svět tohoto papírového příběhu, a čas setřel pel i z magazínových půvabů ústřední trojice dívek (hoši krom Jana Révaie postrádali esprit již tehdy). Je zvláštní vracet se k tomuto převařenému čaji a pátrat po jeho zapomenuté chuti, když se od prvního záběru rozpadá označující a označované jako nesprávné reklamě. Ostatně sám režisér inspiraci „poctivostí“ reklamního obrazu zdůrazňoval, čímž nepřímo vyjádřil, že anachronický muzikál nového tisíciletí se rodí právě z ducha reklamy. Divák již jen eviduje a diví se, jak pomalu vše uplývá. Neschopen identifikovat se s postavami jen čeká, až se na stříbrném plátně setmí. (14.03.2024)

Nejdřív bych chtěl napsat, že videopklip by měl trvat tak tři, čtyři minuty. Tohle trošku přesahuje. Většinu srandovních momentů jsem měl pocit, že a) už jsem to někde viděl b) není vůbec čemu se smát. Je to totiž klasická nenáročná zábavička pro teenagery, kteří chtějí na dvě hodiny vypnout mozek. Pepa Carda vypadá jak (z) TELE a všechny charaktery jsou tak ploché! Tu druhou hvězdičku dávám za hudbu, kdy hrají jen kytary a bicí (většinou při útěku dezertérů odněkud někam) a za závěr, který opravdu ostře kontrastuje se zbytkem filmu a vypadá, jako by se režisér probudil a zpracoval to hodně vážné téma, jakým je srpen 1968, jinak, než skrz hloupoučkou story o třech drsných mládencích a jemných slečinkách, jejichž řeči o sexu jsou tak trapné, jako film sám. Jediné, na co se dalo dívat celý film, byly nožky Zuzky Norisové... (15.08.2002)

Zpětně se Rebelům omlouvám za nízké hodnocení a mrzí mě, že jsem je dokázal naplno ocenit až po dlouhých letech. Nejde ani tak o to, jak moc Rebelové vyčnívají nejen technickým zpracováním, kamerou, svižností a lehkostí nebo prostě celkovým pojetím nad většinou filmů, co vznikla od té doby, jde především o uvědomnění si, co se za těmi barvičkami a stylizacemi skrývá. Ano, před šesti lety v kině jsem se bavil, líbilo se mi to, ale to jednoduché, přesto až k nesnesení smutné pozadí, jsem si tehdy nepřipustil tak, jak jsem měl... Omlouvám se, Filipe! (29.12.2007)

Tak to byly doby Renčovy soudnosti. Pod jeho taktovkou vznikl na české poměry ojedinělý snímek, kýčovitý a jednoduchý - ovšem vyčítat něco takového muzikálu je asi jako stěžovat si, že je Plzeň hořká. Choreografie možná mohla být nápaditější, ale jinak samé libové masíčko. Vynikající výtvarné a kostýmní řešení, chytlavé dobové songy, přesní herci, malebné Týniště (skoro bych řek, že další herec filmu) a je znát i Zelenkova ruka na celém díle. Nakonec není to jen love story zasazená do šedesátých let, ten příběh ztělesňuje metaforicky sen roku 68, je extenzí lidských přání a jako správný sen je náležitě idealizovaný, což muzikálu sluší nejvíc. (29.12.2008)

Jak se dělá retro muzikál? Vezmeme režiséra rádoby známého jména, pár mladých vnadných týnek, pár mladých chalanů, promícháme a vhodíme to do středně velkého hrnce. Pokud těsto nedrží tvar můžeme dosypat recyklovanými přezpívanými hity z šedesátých let a nastavovanou (neoriginální) choreografií. Kdo má rád nostalgii, můžeme okořenit retro vlnou a na hrubo namletou vzpomínkou na konec šedesátých let a okupaci.... --- Nevím jak vám, ale mně tenhle kýbl éček a dochucovadel nejel. Bylo to celé umělé, prifarbeno - aromatizováno..., herecké výkony špatné a závěrečný doják s tanky podkreslený písní - Řekni, kde ty kytky jsou byl kýč jak prase. ( a to nemluvím o zpěvu/nezpěvu paní Jiřiny..) Já prostě nechápu, proč dnes řada zpěváků musí přezpívávat staré (skvělé) hity. To nejsou textaři? To už nejsou skladatelé? Proč nevzniká něco nového ? Další generace už bude přezpívávat přezpívávající Norisovou ? Tohle zkrátka ne a to ani jako retro filma a ni jako muzikál... Hvězda za to nadšení a mlaďounkou Norisku. Čtyř a pětihvězdičková hodnocení opravdu nechápu a svědčí o všeobecném úpadku vkusu. * (04.05.2012)