Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Jean Gabin jako kabaretiér, který založil Moulin Rouge aneb zlaté časy Montmartru. Francouzská komedie, v níž zpívá i Edith Piaf... Paříž 1900. Henri Danglard, který vede kabaret na Montmartru, objeví v jednom lidovém podniku mladičkou pradlenu a přivede ji do souboru tanečnic. Její snoubenec žárlí a vyhrožuje, ale Nini se stejně stane Danglardovou milenkou a brzy „primabalerinou“ nového souboru. Danglard totiž zakládá nový kabaret a oživuje slávu francouzského kankánu. Sbírá talenty po všech koutech Paříže, prochází kavárnami, kabarety a poslouchá každý pouliční zpěv. Ve filmu Jeana Renoira Francouzský kankán ožívá atmosféra doby, genius loci jedinečného místa, které tolik znamenalo nejen pro malířství a literaturu, ale zároveň pro šanson, humor, satiru přelomu století. Montmartre, nejznámější část Paříže, kde si své místo nalezla lidová zábava stejně jako moderní umění. Titulní roli muže, který se nedal spoutat konvencemi, natož ženami a svůj život věnoval kabaretu, ztvárnil Jean Gabin. (Česká televize)

(viac)

Recenzie (47)

Pepinec 

všetky recenzie používateľa

Líbila se mi tehdejší lidská neskrývavá upřímnost, že za vším je sex a nic jiného než sex. Ten nebolí, může zabrat chvilku, je príma a vyřeší všechno. Dneska je to samé papírování, které bolí příšerně, trvá ještě hůř, je k hounu a ve finále neřeší nic. No a mému oku lahodila samozřejmě i závěrečná párty v Moulin Rouge, během které jsem litoval jenom toho, že tenkrát ještě neznali kalhotky bez rozkroku. To by teprv byl kankán! ()

Willy Kufalt 

všetky recenzie používateľa

Ach, sladký kýči, Tvé jméno zní Francouzský kankán! Exkrus do francouzského filmového muzikálu č.2 dopadl mnohem hůř. Vypadalo to vážně lákavě, jenomže krásně restaurované barvy z dobového filmu 50. let nejsou všechno. Co je moc, to je moc. Takový nános nejrůznějších, navíc nepříliš originálních cinkrlátek a ujeté šarády ze stran tanečnic neustále vyhazujících nohy metr do vzduchu, příliš nedávám. Nekonečný závěr à la kabaretní záznam, v kombinaci s detaily na plně rozjásané tváře nóbl diváků, tomu totálně nasadil korunu! Samostatně zmiňovaná Edith Piaf se objeví jenom 40 vteřin v sestřihaném pásmu tuctových humorních kupletů, nicméně později zazní od zcela neznámé zpěvačky (Anna Amendola) skutečně celý jeden krásný šanson, jenž lze označit za velice zdařilou chvilku tohoto filmu. Zbytek písní na čele s těmi o souložící královně opravdu radši nekomentuju. A ten Gábin? No jo, co už s ním, když dostal nabídku na roli zakladatele jistého kabaretu, v němž sám kdysi ve svých začátcích účinkoval... To se přece neodmítá, i když třeba hlavní postava nemá nakonec tolik prostoru, kolik by si zasloužila. Nehledě na to, že některé záběry na mistra v zákulisí, jak se v křesle znuděně snaží pohybovat hlavou do rytmu kankánu, jsou vskutku bizardní. Snímek si hned v prvních minutách přiznává, že "příběh" (skoro žádný dohromady není) ani postavy nemají se skutečností nic společeného, tedy Renoir se rozhodl pro brakový kýč. Tohle rozšíření žánrové palety pro slavného režiséra a herce (kteří společně spáchali v minulosti mj. takový skvost jako Velká iluze 1937) má v sobě bohužel víc kuriozity, než kvality. Tady možno o nějakou tu velkou iluzi skutečně přijít, i když pro fajnšmekry to může být v jistých aspektech opět zajímavé objevování. 40% #Francouzská kinematografie: Virtuální kino ()

Reklama

Matty 

všetky recenzie používateľa

Komedie uvolněných mravů. Další z Renoirových příkladů toho, že skutečné mistrovství někdy spočívá v těžko zachytitelné a analyzovatelné jednoduchosti (využití každého záběru v jeho plné hloubce a šíři) můžeme sledovat jako autobiografickou zpověď stárnoucího hříšníka, který své vlivné pozice využíval ke svádění výrazně mladších krásek. Rozverné, místy až ophülsovsky přemrštěné barevné hemžení mnoha postav, z nichž žádná není za své jednání odsuzována, bývá vnímáno jako druhý díl Renoirovy "umělecké trilogie" (po Zlatém kočáru a před Elenou a jejími muži). Všem filmům je společná spektakulární oslava umění žít a života skrze umění. Konkrétně French Cancan pak tyto rysy spojují se Zpíváním v dešti, jiným muzikálem o muzikálu, který je sice vtipnější, dynamičtější a technicky dokonalejší, ale autentický život v něm chybí. Právě tato schopnost vybudovat svět očividně umělý a přesto v každém okamžiku živý, činí Renoirův nenápadný rukopis výjimečným. 80% ()

Ghoulman 

všetky recenzie používateľa

Jean Renoir nemá podle mě smysl ani pro drama, ani pro lásku (v tom hlubším slova smyslu, tzn. v podobě citu hlubšího, než je jen povrchní flirt či nezávazný sex). V jeho filmech může dojít k vraždám nebo pokusům o sebevraždu a v druhé scéně se všechny postavy nenuceně baví, jakoby se nic nestalo a všichni muži a ženy se milkují v až neuvěřitelných milostných šarádách, vyznávajíc si navzájem horoucí nesmrtelnou lásku, jen aby si během dalších tří minut našli dalšího milence či milenku a na závěr se sešli jako jedna velká, šťastná rodinka... ()

ledzepfan 

všetky recenzie používateľa

Nakonec za krásné 4.. Renoir vytvořil barvitý a chytlavý svět ve kterém sleduje krkolomný zrod jedné show. Problémy a překážky v záležitostech srdce, uražené pýchy i chybějících peněz se ale nakonec krásně vzájemně vyřeší a pod heslem: Show Must Go On vše vygraduje v euforickou explozi radosti a energie francouzského kankánu. Poctivá, oldschoolová a roztomilá filmařina. ()

Galéria (51)

Zaujímavosti (3)

  • Jean Gabin v tomto příběhu zakládá populární Moulin Rouge, ve kterém dokonce dříve osobně účinkoval. (Terva)
  • Z celkového pojetí exteriérů jsou až příliš cítit kulisy a dokreslovaný horizont. Na druhou stranu jsou ve filmu použity původní plakáty výtvarníka Jelese Chéreta z roku 1892. (ČSFD)

Reklama

Reklama