Veľká ilúzia

Ve své době - tedy nějakých dvacet let po Velké Válce a v pozdní předvečer té ještě větší - musela Velká Iluze působit jako neuvěřitelné zjevení. Dnes, kdy si připomínáme sto let od doby, kdy dějiny Evropy vzaly zřejmě nezastavitelný švunk k tomu nejhoršímu, můžeme asi jen obdivovat práci restaurátorů a trvalé kvality Renoirovy práce (se štětcem;)). Jean Gabin na vrcholu mužné síly, gentlemanské jednání se zajatými důstojníky, vlastenectví, ale především nezdolný duch člověka napříč národy i společenským původem a postavením. Bohužel, jak nám historie ukázala, byla to skutečně jen Velká Iluze, kterou bylo pozdě přenášet z plátna do ulic. Po řemeslné stránce je to vynikající záležitost. Příběh je dnes možné považovat za nepříliš originální, pokud si nepovšimnete data vzniku tohoto snímku - potom totiž musíte optiku poněkud obrátit. Přes nesporné kvality zachycení leckdy až fantaskního světa zajatých filozofů v uniformách je ale směrem k závěru patrný sklon k větší a větší polopatičnosti, která vrcholí monologem vůči krávě. Ano, krávě. Z protiválečné kinematografie rozhodně jeden z těch zajímavějších kusů, ale na skutečný Olymp z mého - prostého diváckého - pohledu nedosahuje. Přesto dávám 80%, protože tohle se opravdu hned tak nevidí. Jean Gabin byl nehorázný sekáč už za mlada, o tom žádná, ale dialogy mezi kapitány Boeldieuem a von Rauffensteinem jsou výkladní skříní té doby. Sice jsem se nemohl zbavit myšlenek na Maxe ze Sunset Boulevardu, ale to je z hlediska hodnocení nepodstatné;) (29.06.2014)

Pro mě trochu úmornější zážitek, přes velkou část stopáže jsem tu nenarazil na žádnou pořádnou nit, zbyla tak jen taškařice plná tlachání válečných zajatců, se kterými jsem se nesžil a osud vesměs šumák (až do lepší závěrečné části). Podobně jsem nepochodil s WOODEN CROSSES. Ale význam meziválečné klasiky - nesporný - "this elegy for the death of the old European aristocracy is one of the true masterpieces of the screen." (17.01.2019)

Legendární film, jehož síla tkví ve vynikajících dialozích a hereckých výkonech. Snímek se v podstatě skládá ze dvou nebo tří částí, z nichž každá je poutavá. První, v táboře, má hodně do sebe díky plánování útěku, lehkému humoru a příprav na předčasné opuštění zajateckého prostoru. Pasáž v hradě je ještě lákavější, zaznívá tu řada zajímavých dialogů a myšlenek a útěk je velmi povedený. A část, v níž dochází k soužití s Němkou, je také značně poutavá. Není moc co vytýkat, pocitově dávám 4*. (23.08.2014)

Na dobu svého vzniku velice vyzrálý válečný film, který nikdy nespadne do přílišného až nechutného patriotismu. Naopak je velkorysý k německým protivníkům, vezmeme-li si, že film vznikl v dusné atmosféře roku 1937, tak je možná velkorysý až příliš. Možná tak vypovídá a pacifistickém naladění francouzů a nechuti válčit v letech před druhou světovou válkou. Film evokuje přátelství jak jej známe z knih od Remarqua. Velká iluze je nejsilnější v závěru, po úprku hlavních hrdinů. Jejich soužití s německou ženou a její dcerou a také společné vánoce je něco tak dojemného, že to více než cokoliv vypovídá o tom jak je válka hnusná a pitomá. (10.12.2008)

(1001) Mám z toho podobný druh deprese jako z Čapkových her a skečů Voskovce a Wericha, protože je to dílo "předvečera" a já jako divák mám okno do budoucnosti a vím, co přijde. Renoir se zdá být optimističtější než Čapek, ale zároveň také více odtažitý, neměla jsem pocit žádné intimity a to mi v příběhu o lidskosti zásadně chybí. (29.04.2015)