Veľká ilúzia

Silná myšlenka, zvlášt v době vzniku. Jenže na můj vkus je podávána poněkud prvoplánově a v některých scénách až směšně okatě (a teď pro kór blbé aneb zdravím úvahu při krmení krávy). Což by mi asi nijak nevadilo, kdyby to byla taková zábava jako zpočátku. Jenže tohle není ani zase až tak odlehčené jako Stalag 17, aby to fungovalo jako komedie, ale zároveň tu chybí i jakékoli drama. Žádné napětí, žádný strach o postavy, prostě nic. Všichni celou dobu pouze školometsky mudrlují nad důležitostí porozumění si napříč jazyky, národy, rasami, klubovou příslušností a kdo ví čím ještě. Vzhledem k tomu, že přes veškerou aktuálnost myšlenky jde stále i o útěkářský snímek, je to trochu na pováženou. Trochu hodně na pováženou. (04.12.2008)

Ve své době - tedy nějakých dvacet let po Velké Válce a v pozdní předvečer té ještě větší - musela Velká Iluze působit jako neuvěřitelné zjevení. Dnes, kdy si připomínáme sto let od doby, kdy dějiny Evropy vzaly zřejmě nezastavitelný švunk k tomu nejhoršímu, můžeme asi jen obdivovat práci restaurátorů a trvalé kvality Renoirovy práce (se štětcem;)). Jean Gabin na vrcholu mužné síly, gentlemanské jednání se zajatými důstojníky, vlastenectví, ale především nezdolný duch člověka napříč národy i společenským původem a postavením. Bohužel, jak nám historie ukázala, byla to skutečně jen Velká Iluze, kterou bylo pozdě přenášet z plátna do ulic. Po řemeslné stránce je to vynikající záležitost. Příběh je dnes možné považovat za nepříliš originální, pokud si nepovšimnete data vzniku tohoto snímku - potom totiž musíte optiku poněkud obrátit. Přes nesporné kvality zachycení leckdy až fantaskního světa zajatých filozofů v uniformách je ale směrem k závěru patrný sklon k větší a větší polopatičnosti, která vrcholí monologem vůči krávě. Ano, krávě. Z protiválečné kinematografie rozhodně jeden z těch zajímavějších kusů, ale na skutečný Olymp z mého - prostého diváckého - pohledu nedosahuje. Přesto dávám 80%, protože tohle se opravdu hned tak nevidí. Jean Gabin byl nehorázný sekáč už za mlada, o tom žádná, ale dialogy mezi kapitány Boeldieuem a von Rauffensteinem jsou výkladní skříní té doby. Sice jsem se nemohl zbavit myšlenek na Maxe ze Sunset Boulevardu, ale to je z hlediska hodnocení nepodstatné;) (29.06.2014)

Srovnám-li snímky z konce třicátých let, které jsem zatím měl možnost vidět (nejvíce zastoupené jsou pochopitelně československé a americké, sem tam nějaký britský), francouzské snímky jsou snad nejvíce postižené zubem času. Zvláště ty Renoirovy. V případě Velké iluze se občas vytáhla kamera a scény mezi De Boieldieu a postavou zahranou von Stroheimem jsou hodně zajímavé (a Gabin mi připadal nejsympatičtější ze všech filmů, ve kterých jsem ho zatím viděl), zbytek je už bohužel mrtvá voda... (07.10.2009)

Ďalšia klasika a opätovné odobratie hviezdičky. Neprekážala mi iba uťahanosť filmu, deklaratívnosť, tézovitosť a moralistický tón dialógov, ale dokonca aj herecké výkony. Marcel Dalio v druhej polovici filmu pôsobil trápne až smiešne a ani Gabin nejako zvlášť neoslnil. Jediný, kto ma ani pri opakovanom zhliadnutí nesklamal, bol Erich von Stroheim. Len ľutujem, že príležitosti stretnúť sa s ním na obrazovke sú také zriedkavé. A už ani nedúfam, že ešte niekedy uvidím jeho geniálny výkon v Tanci smrti. (10.06.2010)

Velká klasika světového filmu a patrně nejznámější Renoirův snímek. Chápu že v předválečném rozpoložení musel film působit silným dojmem, ale pominu-li auru, která Velkou iluzi provází, nepřijde mi film sám o sobě nikterak výjimečný. Ani já se neubráním porovnání s Wilderovo Stalagem 17, který je ale v kategorii morálně útěkářských snímků o parník napřed. 5/10 (09.10.2015)