Veľká ilúzia

Skvost světové kinematografie. Film veselý i smutný, rozpustilý i docela vážný, ale především nutící k zamyšlení nad absurditou války. Vyznívá o to smutněji, že "aby už nebyla žádná další válka" byl natočen v době obav ze sílícího a zbrojícího, v roce 1937 již otevřeně agresivního Německa. Do té doby nejstrašnější válku zobrazuje skrze reflexi v zázemí důstojnického zajateckého tábora uprostřed německého císařství. Trochu připomíná Velký útěk, který však byl inspirován válkou ještě strašnější, a je o pár desetiletí mladší. (22.06.2009)

Teória vraví, že Renoirova Veľká ilúzia patrí v istom zmysle medzi revolučné diela na rozmedzí 30. a 40. rokov minulého storočia, ktoré zanechali konceptu naivného zábavného filmu pre masy a spravili pár dôsledných krokov dopredu. A i keď sa Jean Renoir dôsledne vymedzoval voči hnutiam svojich súčasníkov a akýmkoľvek pokusom o zaškatuľkovanie (čím si získal povesť neochvejného solitéra, ako je často označovaný), je toto dielo jednoznačným zástupcom moderny (ako velí teória, treba dodať, že v protiklade k predchodcom poetického realizmu). Ako napovedá už názov, máme tú česť so sieťou farbistých ilúzií a myšlienok - viera v blížiaci sa koniec vojny, zdanlivá rovnosť spoločenských tried a mierne zaobchádzanie s vojnovými zajatcami. A tiež kolektívny hrdina, dominujúci takmer celej polovici filmu až do doby, keď Gabin vyrukuje s radostnou správou a končí na samotke, čím sa táto ilúzia rozplýva a dej sa začína centralizovať na jeho postavu. Celý príbeh je vlastne sledom menších ilúzií, ktoré dohromady vytvárajú tú veľkú. Renoir priamočiaro bombarduje diváka povážlivými dobovými ideami a sype soľ do otvorených rán na tvári povojnovej Európy. Veľká ilúzia má však aj iný kinematografický význam, a to v súvislosti s hĺbkou a plánovitým rozdelením scény. Je totiž v tomto zmysle priamym predchodcom Wellesovho Občana Kanea a zároveň paradoxne rúca jeho "veľkú ilúziu". Pri sledovaní hlbokých záberov, v ktorých sa na popredí a pozadí odohrávajú simultánne rôzne deje, resp. sa nám dostáva iných významov v rámci jednej scény (spokojne večerajúci francúzsky dôstojníci, na ktorých zo steny prísne hľadí zo svojho portrétu von Rauffenstein) si môžeme všimnúť, že je často určitá časť záberu neostrá. Divákovi pozornému a znalému teraz dôjde, že u Občana Kanea nijaká neostrosť v zábere nefiguruje. Je to preto, že, narozdiel od Renoira, používa Orson Welles malý trik - natočí jednotlivé časti samostatne a následne ich spojí dohromady tak, aby pôsobili dojmom jednej plynulej sekvencie. Tým pádom sú mnohé jeho najhlbšie zábery falošné, čo si všimol a kritizoval najmä David Bordwell vo svojej kritickej eseji venovanej filmu. Renoir to robí prirodzene a bez využitia podobných drobných fínt, vďaka čomu síce jeho film nie je natoľko dokonalý a vypilovaný do absolútneho diamantu, ale je vernejší realite. Navyše práca s kamerou je rovnako na vysokej úrovni a miestami si potrpí na efektné zábery, ako je dôsledné postupné odhalenie von Rauffensteina po príjazde zajatcov do pevnosti. Skrátka a jednoducho, Veľká ilúzia má v histórii svetovej kinematografie nespochybniteľný význam a je právom honorovaná. Navyše je dynamická, v kritických situáciách si dokáže zachovať jemný nadhľad a nenudí. 85% (09.07.2014)

Musím říct, že na tehdejší dobu je tenhle film až neuvěřitelnej. U nás běžely nejslavnější léta Vlasty Buriana a ve Francii si natočili odbojářský válečný film, který odkazoval na první světovou válku a přitom vůbec netušil, že za dva roky se dostane do popředí druhá, neméně hrozná, světová válka. Velká iluze nejenom, že neuvěřitelně předběhla dobu, ale ještě ji Francouzi natočili až neuvěřitelně. Sice se nedočkáte války jako takové, protože masové válečné scény si do filmu připravil až Stanley Kubrick ve Stezkách slávy, ale zase se dočkáte pocitů a dojmů lidí, kteří se války účastnili. Plný počet nedávám jenom proto, že těch 114 minut se místy dost nesnesitelně táhlo. Nicméně nic to nebylo oproti tomu, jaký má tento film vypovídající hodnotu. Málo co takhle předběhne dobu. Klobouk dolů samotným tvůrcům, ale i hercům, že do toho v takové neklidné době šli. Jinak se to říct prostě nedá. (24.08.2014)

Na dobu svého vzniku velice vyzrálý válečný film, který nikdy nespadne do přílišného až nechutného patriotismu. Naopak je velkorysý k německým protivníkům, vezmeme-li si, že film vznikl v dusné atmosféře roku 1937, tak je možná velkorysý až příliš. Možná tak vypovídá a pacifistickém naladění francouzů a nechuti válčit v letech před druhou světovou válkou. Film evokuje přátelství jak jej známe z knih od Remarqua. Velká iluze je nejsilnější v závěru, po úprku hlavních hrdinů. Jejich soužití s německou ženou a její dcerou a také společné vánoce je něco tak dojemného, že to více než cokoliv vypovídá o tom jak je válka hnusná a pitomá. (10.12.2008)

Velkou iluzi si zamilovala celá generace, která pamatovala 1. světovou válku jako autentický zážitek. Marlene Dietrich šla tak daleko, že se zamilovala i do Jeana Gabina a po jeho odchodu do Hollywoodu se stali milenci. Nikdy by mě ale nenapadlo, že zdaleka nejúčinnější budou ty prosté scény z venkovského života s Ditou Parlo. (23.01.2014)