Posledné tango v Paríži

U tohoto filmu máte dvě možnosti. Buď se budete ošklíbat nad Marlonovými sprostými a nechutnými narážkami, budete se nudit nad dlouhými záběry, kde se jakoby nic neděje, budete láteřit nad nepřehledností filmu, nad nadužíváním zrcadel a záběrů z divných úhlů, budete zkrátka nespokojení kvůli přílišné intelektuálnosti a uměleckosti. A nebo na všechno tohle zapomenete a ponoříte se do příběhu charismatického chlapíka, co prožil špatný život a na stará kolena se ho snaží trochu zlepšit anonymním a zpočátku výhradně sexuálním vztahem s mladou dívkou. Ten se jim však zákonitě vymkne z rukou, a tak spolu tančí poslední vášnivé tango před tím, než přijde tragédie. Vy co si vyberete druhou možnost budete okouzleni. Úžasnými hereckými výkony, prací kamery, scénářem, hudbou, celkovým nostalgickým vyzněním. Já samozřejmě patřím do té druhé skupiny. Poslední tango v Paříži mě rozcupovalo, zneklidnilo a opravdu dlouho mi nešlo z hlavy. (07.09.2008)

Po projekci si kladu spoustu otázek. Je to tím, že nejsem vyspělý? Či snad tím, že jsem neviděl dostatečné množství prominentních filmů, abych poznal, jestli ten či onen film je kvalitní? Nebo snad nejsem na tak vysoké úrovni, abych film pochopil? Pokusím se na ně najít odpovědi, které mi možná dopomohou změnit můj názor, který zní prozatím takto: Poslední tango v Paříži se tváří jako psychologická analýza jednoho zvláštního páru, v němž se důležité věci stávají nedůležitými a který má svou vlastní představu o životě, byť velmi neobvyklou. Pod tím vším jsem však viděl jen do nebe volající nudu, úchylárny a hlavně, a to bylo to nejhorší, ty nejnemocnější dialogy, co jsem za poslední dobu slyšel. Jestli tohle je nějaké hluboké filozofické dílo s nějakou racionální hodnotou, tak já jsem Jimi Hendrix. Skutečně nemocný a nebezpečný film, který u mě bude navždy disponovat představou, jak má vypadat totální břečka. 0,5% (17.11.2012)

,,ČO TO TU ROBÍTE?" ,,PRIŠLI SME SA VYSRAŤ." ,,TO NIE JE PRAVDA, KAKÁME!" ,,TO SA NEHANBÍTE ROBIŤ TO V MOJEJ DŽUNGLI?" __ Pred ,,Emanuelou" bolo ,,Posledné tango v Paríži". Už v počiatku uvoľnených 70. rokov sa ukázalo, že v rukách zručného režiséra môže byť aj erotika umením. Nominácie na Oscara sú v oboch prípadoch však čiastočne za odvahu, v prípade Branda za jeho pojatie sexuality a u Bertolucciho za scénu s maslom (Kdo maže, ten jede). Myslím, že v istých ohľadoch oba dva filmy porovnať možno. Najmä keď sa postupne Maria Schneider ukazuje výlučne v Evinom rúchu a s Brandom riešia rôzne chúlostivé otázky (,,Kedy si sa po prvý krát urobila?") vyznieva film ešte dráždivejšie a provokatívnejšie než milostné dobrodružstvá Silvii Kristel. Odhliadnuc od ,,toho hlavného" stojí za povšimnutie kamera Vittoria Storara, jeho nasvietenie scén i obrazové kompozície Paríža a potom postava Jeana-Pierra Léauda, známeho úlohami nevyzretých mladíčkov, tu predsa len schopnejšieho žiť v realite. (3290. hodnotenie, 203. komentár k filmu) (09.02.2020)

Film nemusí dávat odpovědi, ale měl by klást otázky. I znepokojení beru jako přínos. Netančím tango a Paříž považuji ža špinavé město, kde pulírují jen vybrané lokality pro turisty, ale Poslední tango v Paříži považuji za velmi znepokojující film. Nemůžu napsat, že bych byla okouzlena, nedá se ani mluvit o sympatiích k hlavním figurám. Přesto ho považuji pro sebe za přínosný. (06.09.2019)

Nicneříkající porno pro intelektuály které ve své době ohromovalo svou sexuální otevřeností, ale dnes už není zajímavé vůbec ničím. Snad jen velmi dobrou kameru a solidně hrajícím Marlonem Brandem jakožto postarším, životem zklamaným mužem hledajícím únik v anonymním vztahu s mladičkou dívenkou. 5/10 (21.01.2008)