Ichi the Killer

Sadisticko-masochistická vybíjená umocněná japonskou úchylností s tím, že hybným elementem není míč, ale nabroušené čepele, mučící jehly, popř. nůžky, či háky, které dohromady s dobře napsanými a ještě lépe zahranými postavami vytváří velmi nepříjemné a bolestivě krvavé scény. To, že někteří šikmovocí točí šílenosti, vím už dávno (viz. Tetsuo nebo 964 Pinocchio), ale právě zmíněné příklady (včetně Ichiho) jsou filmy, ke kterým si dokážu najít vcelku pozitivní vztah. Asi jsem taky šílenec. A sakra, babička se už zase shání po svých jehlicích na pletení, musím si je z těch bicepsů rychle vytahat... dávám 70%, protože občas mě paní Nuda docela rázně proplesknula, znovu bych si to asi nepromítnul, ale ačkoliv to v podstatě nemá kloudnou myšlenku, mnoho scén bylo více než působivých... (27.02.2008)

"WOW....to je úžasné." Tohle řiká jedna z postav když zrovna chcípá a ve stejnym duchu se nese celej film. Ta brutalita je tak extrémní, až je to někdy komický. Kakihara je jedna z nejvíc cool filmovejch postav co jsem kdy viděl. Takashi Miike je můj novej režisérskej idol. Tenhle film MUSÍTE VIDĚT!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! (05.03.2006)

Úvodními titulkami asi jak od Gaspara Noého začíná bizarní a na hlavu postavená černá komedie o jakuzácích, která do extrémů žene všechno od jakuzáků samotnýho až po násilí, které je tu krvavé typicky japonským způsobem, kdy i sebemenší japonec má v těle okolo třiceti litrů krve. Příběh filmu o Ičim začíná zmizením jednoho z jakuzáckých šéfů a snahou jeho pobočníka Kakihary zjistit co se s ním stalo a do toho vstupuje zločinec Džidži s jeho vlastním plánem jak danou situaci vyřešit za pomoci Ičiho, kterému šéfuje. Jakuzáci jsou všichni karikatury buď drsných hlasitých jakuzáků nebo to jsou takoví bojácní troubové mezi kterými lítá vtipný maniak Kakihara v křiklavých oblečcích a zjizveným obličejem vyžívající se v násilí na okolí i na sobě. Kakihara je úplně střelená a parádně stylizovaná postava od kostýmů přes jizvy a chování až po jeho oblíbenou zbraň a oblíbenou volnočasovou aktivitu, která se ve filmech zas tak často nevídá. Co se ale ve filmech nevídá, přinejmenším v těch ještě trochu "normálních", je nadsazeně krvavé násilí za použití spousty umělé krve, vnitřností a komiksových efektů a do toho občas i nějaké vypečené bondage specialitky a hlavně Kakiharovy jehlice a krevety, samozřejmě že všechno je to podpořeno velmi nepříjemnou zvukovou kulisou tak jako v Miikeho Auditionu. Kakihara ale není jediný sadomasochistický maniak ve filmu a svůj prostor má i Iči, labilní ňouma pracující přes den jako číšník, co si nechává všechno líbit a při sebemenším náznaku nějakého stresu se rozbrečí, a přes noc se krom navštěvování své oblíbené zmlácené prostitutky věnuje masakrům orchestrovaným jeho šéfem Džidžim. Iči je nezastavitelný stroj na masakrování všeho co vidí ve svém "superhrdinském" kostýmu s jedničkou a břitvovýma botama, ale přitom pořád brečí, že už zabíjet nechce a vrací se k jakémusi traumatu ze střední školy, které ho vykresluje ještě víc jako úchylného srábka. Samotná Ičiho postava vede ke spoustě bizarním situacím, protože Ičiho pohled na svět a lidi okolo je úplně mimo veškeré chápání a dělá to z něho úplně mocným způsobem nebezpečného úchyla a zároveň to taky vede k bizarně grotesknímu závěrečnému střetu mezi úchylem Kakiharou a superúchylem Ičim, který taky patří mezi ne zrovna časté prvky v běžných filmech. Film má spoustu krve, sadomasochismu, bizarního humoru a taky pár překvapení a hlavně taky má postavy Ičiho, Kakihary a Džidžiho, které jsou přinejmenším originálním způsobem ujeté. Na druhou stranu je to ale někdy i trochu vleklé a trochu odtažité a taky se trošku zdá, že film sám neví kam se chce nakonec ubírat vzhledem k tomu, že s přibývající stopáží se stává čímdál ujetější a surreálnější, ale bez nějakého řádu nebo cíle, takže ani na druhé kouknutí se to na tu pětku nevytáhne, ale čtyřka je to slušná, protože je to prostě Iči a Miikeho úchylárna nejtěžšího kalibru :). (09.01.2011)

Film je plný extrémního násilí, které je však natolik stylizované, až působí úsměvně. Fakt, že ani jedna z dvou hlavních postav není vůbec normální, zamezuje divákovi, aby se s nimi ztotožnil (pokud ovšem on sám není úchyl), příběh také není kdovíjak objevný, a tak mu nezbývá než se nechat bavit povrchními atrakcemi a zvráceným humorem. Přiznávám, že s takovýmto typem filmů nemám problém a u Koroshiya 1 jsem se obstojně bavil, a to především díky vší té směšné extrémnosti, avšak taková pecka to zase není. Na to je to až moc rozvláčné. A nějakou hloubku či oduševnělost v tomto případě ani nehledejte, Takashi Miike si libuje v exploataci prostřednictvím tohoto filmu se mohl náležitě vyřádit. (20.06.2011)

Rozhodně nemám nic proti japonské kinematografii, ale tato přehlídka úchylů, krve a vůbec samých podivností mě takřka ničím nezaujala. Snad jen tím, že tohle ještě nikdo nenatočil a zřejmě už ani nenatočí. Nemám nic proti násilí ve filmech, ale tady mi to přišlo samoúčelný a o ničem (i když některá mučeníčka byla pěkně morbidní:)). (09.05.2007)