Zbaľ prachy a vypadni!

žáner, ktorý si guy ritchie tak pekne vymyslel a ktorého je tento film zároveň štartérom, mu sedí ako detský zadok na nočník a preto nečudo, že vzniklo dielko tak nesmierne . . . podarené. vtipné, svižné, správne nadávkované, správne pokorenené - či už drsnými postavami a postavičkami, bizarnými situáciami a vždy riadne dopletenými no nikdy nie nechcene či umelo vykonštruovanými zvratmi. Skvelé. (29.12.2006)

Hodně slušné. Děj sice není nijak přehnaně zauzlený, ale má to natolik lehce napsané dialogy a natolik elegantní režii, že se člověk prostě musí pobavit. I hlavní postavy stojí za to a určitě vyhoví všem, kteří mají rádi tenhle druh zločineckého karikaturismu. Vzato do důsledku mě asi Podfuck vtáhl do děje víc, ale i tak jsem se skvěle pobavil. (16.04.2007)

Možná Ritchie převzal žánr hláškovacích gangsterek od Tarantina, ale jak tady, tak hlavně ve Snatchi dokázal, že se Quentin se svými prvotinami může jít klouzat. Asi nikdy nepochopím, jak se dá vymyslet scénář s takovými postavami (černoch z baru mluví za všechny), dějem (půl milionu, zhulenci, kulomet, strážník a spousta dalšího) a režijními vychytávkami, jimiž Guy úplně srší. Pohodový soundtrack, začátek nové éry a vznik kultovní parády. (19.02.2006)

Existuje cirka deset způsobů, kterak převést účinně na plátno dialog dvou lidí. Osvědčenou a dnes malinko opotřebovanou formuli (i) záběr / protizáběr lze šikovně obohatit (ii) o prostřihy na postavy z profilu (Kawasakiho růže), popř. se nabízí (iii) oživit fádní konverzační scénu rotací kamery v rozmezí šedesáti stupňů mezi tvářemi obou hovořících (Vicky Cristina Barcelona), přičemž ona rafinovanost spočívá v tom, že se tím vyhneme střihu. Kromě toho můžeme (iv) kamerou kroužiti kolem do hovoru zabraných hrdinů (TDK), což patrně shledáme za progresivnější postup než (v) rozestavět postavy u stolu a zabírat jen z jedné strany. Zmiňovaný pátý postup vyobcovává diváka mimo dění a navrací kinematografii k malířství, k jedné dominantní perspektivě, zatímco čtvrtý postup je symetričtější, vzdušnější, filmu vlastnější a více pozornější k divákovi, protože jej umísťuje všude po scéně. Co tu máme dále? Andreje Tarkovského, který kladl (vi) postavy při rozhovorech do jednoho záběru, obličeji nasměrovanými od sebe, jak to známe z Andreje Rubleva a Stalkera, zalaškoval si s tím i Spielberg při objetí Cruise a S. Morton v Minority Report. Připomeňme, že tím Tarkovskij nemínil trapně podtrhávat komunikační bariéry; šlo mu o osobité výrazové prostředky, které mu byly nástrojem poznání reality a osvojením světa, protože pouze tehdy, má-li režisér svůj vlastní pohled na věci, stává se z něj filosof a umělec a z filmu umělecké dílo. Za další možno při dialogu (vii) natěsnat celičký herecký ansámbl k sobě do jednoho záběru, (viii) užít splitscreenu (a vtipně zrušit polyekranovou iluzi tím, že se vzdálené postavy při meziměstském telefonním hovoru vzdor dělící čáře začnou mlátit po hlavě jako v Haunted World of El Superbeasto), anebo (ix) provést syntézu výše uvedeného ve filmech řízených pravidly intermediality, která je založena na vzájemných kolizích, průnicích a transformacích mediálních forem (nikoliv na jejich bezproblémovém soužití, jako je tomu v případě multimediality). Ritchie rozšířil už tak bohatou abecedu dialogu pastišem sovětské filmové avantgardy o další zbrusu novou fintu: (x) při dialogu se drží formule záběr / protizáběr, ale jednu postavu bere často v detailu zblízka a druhou zdálky, parafrázujíc tím heroizující podhled a k němu opoziční nadhled, poněvadž postava blíže se zdá být autoritativnější, naproti tomu postava v dálce subtilnější a co nevidět bez života. (11.09.2010)

Hodně z vás tu vzpomíná Quentina Tarantina ve spojení s Guyem Ritchiem. Jedno se těmto dvěma chlapíkům rozhodně upřít nedá a to sice jejich podobný, specifický smysl pro humor ( nejen) při výběru hudby. Nechat uprosřed akce zaznít tóny z Řeka Zorby, to chce pořádnou kuráž a již jednou zmiňovaný smysl pro humor. A ono to funguje, Né že NE....stejně jako celý tento povedený, zašmodrchaný, zlodějský kousek. Člověk by ( možná ) mohl mít i pár drobnějších námitek, ale ty berou ihned za své ve světle faktů, že vše šlape jako po másle, odsejpá to a zároveň i BAVÍ! Což mně ( alespoň co se tohoto případu týče ) ke spokojenosti ZCELA stačí. Guy Ritchie v poloze, tak jak ho mám NEJRADĚJI. Většina z vás píše něco ve stylu... žánrový klenot, který Guy následně vybrousil v diamant v Pod(f)ucku. Pro mě osobně tím diamantem byl (je) již Lock, Stock and Two Smoking Barrels a nebude to pouze faktem, že byl dřív....... p.s. závěrem jedna rada ( zdarma) - přepínat Tv kanál, když dávají fotbalový zápas, to se jednoduše NEDĚLÁ! Člověku potom může býti tuze horko :o) (10.10.2010)