Zbaľ prachy a vypadni!

Podobnost tohoto filmu spolu s novějším Podfu(c)kem se nezapře a díky stejné režii se asi ani nevyhne srovnání. Když tedy dojde na nože, novější "verze" vyhrává díky větší detailnosti a svižnosti. Sbal prachy a vypadni se ale i tak může chlubit naprosto skvělým scénářem nebo výbornými postavami s charismatickými přízvuky či hláškami. Nejvíce však potěší samotný závěr, který po skvělé a vtipné jízdě dozajista odrovná každého diváka. [85%] (05.11.2015)

Stylová jízda Guye Ritchieho, ten člověk má úžasné filmové cítění, celovečerní film mu funguje jako dlouhý videoklip (vůbec videoklipová estetika z tohoto filmu přímo čiší - touha neustále experimentovat, neotřelé postupy, střihy, hudba...). Zápletka nic moc, ale přesto děj nepostrádá napětí, překvapení a také dobře graduje. Je to sice postmoderní filmový konstrukt, ale konstrukt stylový a stylotvorný. K dokonalosti ho Guy Ritchie dotáhl ve svém následujícím filmu Podfu(c)k... (08.07.2007)

Kdyby Ritchie nenatočil Lock, Stock and Two Smoking Barrels nebyl by ani Snatch. Takže je tady partička 4 kamarádů, kteří si řeknou, že si cestu k životnímu štěstí trošku zkrátí tím, že v kartách oberou Sekeru Harryho, jenže samozřejmě co by to bylo za plán, kdyby se jim celý nezhroutil. Takže Eddy v kartách samozřejmě prohraje, udělá navíc ještě velkou sekeru a kluci jsou vlastně tam kde byli, mínus 500 tisíc liber. Kde do týdne sehnat prachy zpátky? Samozřejmě se podívejte na tenhle film, který možná nemá takový hype jako Podfu(c)k, ale je to prvotina a Guy Ritchie se vším všudy. To přece chceš vidět. 95% (15.09.2020)

Pravděpodobně nikdo jiný, než Guy Ritchie, by nedokázal dát dohromady kalibry typu Jasona Stathama, Vinnieho Jonese a Stinga:) Jason se zde svou vůbec první filmovou rolí už pomalu rozjížděl ke statusu "hvězdy akčních filmů", Vinnie s tou svou kamennou tváří a "ultra Badass" zjevem mi zde připomínal Michaela Madsena, a Sting zde zase nepředvádí nijaký ohromující herecký "koncert.":) Po úvodním nářezu, kde se hlášky hrnuly v zběsilém tempu jedna za druhou, jsem si řekla, že toto bude mazec. Po chvíli se však děj jakoby ustálil, hlášek lehce ubylo a mé prvotní nadšení jaksi opadlo. I tak se ale jedná o vysoce podařenou podívanou, kde se to jaksi všechno zašmodrchalo. A nezávidění hodný konec je vynikající tečkou za celým filmem. "Nestrkej nos do mojí polívky!", "Buď rád, že najdeš vlastní péro, když tolik hulíš", "Když kšeftuješ s ďáblem, musíš čekat, že přijde peklo", "Teď s nimi vymalujeme, chci rozzářit šedivou oblohu Londýna." :) (11.08.2013)

Existuje cirka deset způsobů, kterak převést účinně na plátno dialog dvou lidí. Osvědčenou a dnes malinko opotřebovanou formuli (i) záběr / protizáběr lze šikovně obohatit (ii) o prostřihy na postavy z profilu (Kawasakiho růže), popř. se nabízí (iii) oživit fádní konverzační scénu rotací kamery v rozmezí šedesáti stupňů mezi tvářemi obou hovořících (Vicky Cristina Barcelona), přičemž ona rafinovanost spočívá v tom, že se tím vyhneme střihu. Kromě toho můžeme (iv) kamerou kroužiti kolem do hovoru zabraných hrdinů (TDK), což patrně shledáme za progresivnější postup než (v) rozestavět postavy u stolu a zabírat jen z jedné strany. Zmiňovaný pátý postup vyobcovává diváka mimo dění a navrací kinematografii k malířství, k jedné dominantní perspektivě, zatímco čtvrtý postup je symetričtější, vzdušnější, filmu vlastnější a více pozornější k divákovi, protože jej umísťuje všude po scéně. Co tu máme dále? Andreje Tarkovského, který kladl (vi) postavy při rozhovorech do jednoho záběru, obličeji nasměrovanými od sebe, jak to známe z Andreje Rubleva a Stalkera, zalaškoval si s tím i Spielberg při objetí Cruise a S. Morton v Minority Report. Připomeňme, že tím Tarkovskij nemínil trapně podtrhávat komunikační bariéry; šlo mu o osobité výrazové prostředky, které mu byly nástrojem poznání reality a osvojením světa, protože pouze tehdy, má-li režisér svůj vlastní pohled na věci, stává se z něj filosof a umělec a z filmu umělecké dílo. Za další možno při dialogu (vii) natěsnat celičký herecký ansámbl k sobě do jednoho záběru, (viii) užít splitscreenu (a vtipně zrušit polyekranovou iluzi tím, že se vzdálené postavy při meziměstském telefonním hovoru vzdor dělící čáře začnou mlátit po hlavě jako v Haunted World of El Superbeasto), anebo (ix) provést syntézu výše uvedeného ve filmech řízených pravidly intermediality, která je založena na vzájemných kolizích, průnicích a transformacích mediálních forem (nikoliv na jejich bezproblémovém soužití, jako je tomu v případě multimediality). Ritchie rozšířil už tak bohatou abecedu dialogu pastišem sovětské filmové avantgardy o další zbrusu novou fintu: (x) při dialogu se drží formule záběr / protizáběr, ale jednu postavu bere často v detailu zblízka a druhou zdálky, parafrázujíc tím heroizující podhled a k němu opoziční nadhled, poněvadž postava blíže se zdá být autoritativnější, naproti tomu postava v dálce subtilnější a co nevidět bez života. (11.09.2010)