Ženy na pokraji nervového zrútenia

Po über-Hřebejkovi/anti-Almodóvarovi [Anders Thomas Jensen] se mi zachtělo uchýlit se v rámci rekonvalescence do světa žen. Jméno filmu pro mě představuje ikonickou záležitost – všeříkající slovní spojení mi utkvělo v paměti již v dobách, kdy jsem do kina chodil výhradně na filmy typu „Den zúčtování“ a mohlo by se stát názvem skoro každé emise věhlasného španělského ženo-zpytce. Překonal jsem pocit, že vídám ASI cosi takového den-co-den v práci a film si konečně dopřál. K mému překvapení se nejedná zdaleka o takovou řáchandu, jak šíří pověst [u mnohých scén ze „Špatné výchovy“ a „Kůže...“ jsem se zasmál víc, ale nejsem ženská, že jo, takže co já vím, možná mi unikly nějaké vtípky v barevném sladění hadříků]. Některé prvky Almodóvar opakuje už zřejmě celá desetiletí – tématizování filmu prostřednictvím příběhu [zde skvělé scény z dabingu, hlavní hrdinka coby herečka atd.], obsazování věru nevzhledných mužatek [zde hlavně monstrózní a po všech stránkách mansonovská Rossy de Palma]. Nepočítáme-li šílený účes Antonia Banderase, filmy z téhle dílny vypadají bez ohledu na posun v technologiích a trendech už víc než dvacet let stále stejně [skvěle]. Na rozdíl od jiných mne ale tento nezasáhl tak, jako jiné – možná kvůli stejnosti resp. mé neschopnosti uchopit jeho deklarovanou jedinečnou komediální kvalitu, mně prakticky neviditelnou [vzpomněl jsem si na dva podobné případy – Bergmanovy legrácky a Cimrmanovu povzbudivou písničku „Polární noc, má zvláštní moc...“], možná kvůli tomu, že se z tele-novely protentokrát vytratilo drama. (12.11.2012)

S Almodovarem to mám jak na houpačce. Některé jeho filmy se mi neskutečně líbí, jiné naopak neskutečně nelíbí (to především ty z počátku kariéry a pak ty nejnovější). Tohle bylo nominované na Oscara v kategorii zahraniční film, ale mě to moc neoslovilo. Možná i tím, že nejsem žena, ale zkrátka mě to neoslovilo. (26.02.2019)

Fakt ztřeštěný film o lidských bolestech a neštěstích. Ono se to nějak nepředstavitelně seběhlo, že se všechny ženské hrdinky tak hezky sešly v ultravelkém bytě s výhledem na Madrid. Společným jmenovatelem byli samozřejmě muži. Těhotná Pepa usilovala o setkání s ženatým Ivanem, její kamarádka věděla o hrozbě teroristického útoku od šiítského milence. K této dvojici se připojila šeredka se synem Ivana a korunu tomu dodala Ivanova manželka. Do toho se přimotala policie, napila se zeleninového nápoje s pořádnou dávkou prášků na spaní a celé dění prospala na podlaze. A teprve pak se začaly dít věci. Co se mi opravdu líbilo, tak to byl kysličníkový taxikář s vybavením uspokojujícím zákazníkovy potřeby. Dokonce disponoval i očními kapkami. Námět opravdu zajímavý, kýčovité a pestré provedení ruku v ruce s nápaditými oblečky hrdinek vystihovalo španělský naturel a temperament. A Banderase jsem skoro vůbec nepoznala, působil dost intelektuálně. (19.12.2008)

V tomto svém snad nejúspěšnějším filmu se Pedro Almodóvar ponořil do světa kultury, ve které prožil téměř celé své mládí. Španělská komedie oceněná na 45. MFF v Benátkách a dvěma Evropskými filmovými cenami. Scénář : Pedro Almodóvar. Kamera : José Luis Alcaine. Hudba : Bernardo Bonezzi. Tak jak to ve správné komedii má být, vše se komplikuje, abychom mohli být potěšeni závěrečným rozuzlením. (12.05.2011)

Mám-li být upřímná, musím říci, že mne tento snímek celkově příliš nenadchl. Je to způsobeno tím, že příběhy těch žen jsou mi naprosto vzdálené, a také možná tím, že jsem ještě prostě moc mladá, abych to dokázala ocenit. Ale nalézám zde několik okamžiků, které se mi vryly do paměti a až budu jednou řešit problém s nevěrným mužem, obývákem plným policistů, kteří pátrají po okouzlujícím teroristovi, do kterého je zamilovaná moje nejlepší přítelkyně, jistě si na tento kousek vzpomenu. Pro jistotu tedy těch 5*, to abych to za těch pár let, již zkušenější, nemusela přepisovat. (13.06.2006)