Hombre

Hombre, hombre. Postupně pomalu ubíhající tempo si mě dostalo. Paul Newman sice jako poloviční indoš nevypadá, ani když ho natřou tunou hnědýho prášku, ale proč ne. Na tomhle filmu se mi nejvíc líbí ta cesta dostavníkem. Na první pohled nevýznamná epizodka v životě všech jejích účastníků, ale později si člověk uvědomí, jak jim všem změnila životy. Přestože mi přišlo, že se Paul občas až příliš okatě staví do klasických pistolnických póz (jedna noha pokrčená, ruce zaháknuté za vestu a puška přehozená ledabyle přes ruku ukazující hlavní dolů atp), zbytku nemám co vytknout. Je zvláštní, že jak se vyvíjel film, vyvíjely se i přístupy k indiánům. Od postaviček útočících na hrdinné bělouše a zlodějů, přes opilce a zkrachovalé postavy vlastní vinnou, když se nedokázaly přizpůsobit novým podmínkám, až na vykořisťované vražděné obyvatelstvo a později dokonce na obdivuhodné a úžasné lidské bytosti plné krásy a žijící v harmonii s přírodou. Co se týká děje, nelíbil se mi konec. Russell nebyl člověkem, který by si zlomil třeba jen nehet, kvůli někomu z ostatních lidí z dostavníku. A pak náhle dá všanc život kvůli ženě, která jím opovrhuje a hnusí se jí. Je v tom možná kouska donquijotství, ale mě to k němu prostě nesedělo. Zato Favor byl krásným příkladem zápaďáckého podnikatele a vůbec bílého plemene až dokonce. Egocentrik, egoista, sebevědomý až na půdu a bez kouska cti v těle (tedy té skutečné cti, která by měla dělat muže mužem. Tu čest měl v sobě dokonce i milý pan Grimes.) A ještě něco: Kde máš hvězdu, šerife? (30.07.2006)

Výborný pomalu plynoucí americký klasický western, svou základní dějovou kostrou přímý předchůdce geniálního Malého Velkého Muže - hlavní hrdina unesený bílým rodičům a vychováván mezi indiány, rozkročen mezi oběma světy, žijící a nepatřící tak vlastně nikam... Hombre - svou predestinací obdoba Jarmuschova indiána Nobodyho, i on je vlastně nikým, pozorovatel, poutník, věčný cizinec... Celý ten symbolický příběh je vlastně variací na věčně se vracející archetypální schéma - muž, vyděděnec, dějovými zvraty přinucen jíti proti svým zásadám a ideám, naslouchající etické normě pocházející z nepřátelského světa (zde křesťanská zásada pomoci bližnímu v nouzi), uposlechne hlas lidskosti uvnitř sebe a zaplatí za to vysokou cenu... Celý svět tohohle westernu je prohnilý, v zásadě všechny mužské (vůdčí) postavy jsou morálně narušené a nesou si stigma desperátů... Pozoruhodný je psychologický vývoj hlavního hrdiny (svou katastrofou odrážející dobu svého vzniku). Oproti tomu ženské hrdinky jsou příznakově neutrální (až na manželku správce a osudové křesťansky založené spolucestující). Newman je pozoruhodně herecky ukázněný a jeho kamenná tvář je emblémem celého filmu. Skutečné převratné změny se dějí někde hluboko uvnitř něho... Rittův Hombre patří do řady westernů konce 60. a také 70. let, kdy se konečně začal bořit mýtus schematizovaného divokého západu s černobílými hrdiny a adorací bílého morálně neotřesitelného osadníka a bílá Amerika začala reflektovat svou minulost v nepřiklášleném světle - jako genocidu Indiánů... (28.10.2007)

Na etické otázky, je-li pomoc potřebným něčím podmíněna, kdo tu pomoc má poskytovat a za jakou cenu, je-li etické manipulovat s city pro vynucení pomoci a kde je hranice mezi přírodním a civilizačním v nás, tento film dává snad jedinou odpověď - lidský svět je spravedlivý jen natolik, nakolik ho vnímáme spravedlivým. (01.10.2011)

Málomluvný, důsledný, nekompromisní ... a velice jednoznačný příběh. Nemůžete ho uplatit, obelstít .. ani provrtat kulkou. Nemá potřebu teatrálně vykřikovat své pravdy do světa, protože moc dobře ví, že až dojde na lámání chleba, bude se muset spolehnout jenom sám na sebe. Stojí doširoka rozkročený, pevně ukotvený mezi westernem a dramatem, když podrobně zkoumá naše charaktery ... a jakoby mimochodem přidává trpkou výpověď o navždycky ukradené zemi. P.S.: Oni vážně dole ZAPOMNĚLI vodu ? Pod JEHO vedením ?!? No dobře ... budu tomu věřit. Člověk je obyčejně schopný spáchat jakoukoli pitomost ... prakticky v každé situaci. (21.01.2016)

Když jsem film viděla poprvé jako dítě, pamatuju si, jak těžce jsem rozdýchávala závěrečnou scénu. Jak jsem díky tomu nenáviděla tu krávu v bílem a tu sluníčkovou a spravedlivou Mirku Dušínovou. Po mnoha letech jsem film viděla znovu a na mých pocitech se nic nezměnilo. Nejen, že jsem ze snímku cítila nesmírnou bezvýchodnost, horko, pustinu a nekonečnou žízeň, ale možná bych z těch schodů na konci nechala skoulet taky toho bezpáteřního zloděje ve službách státu. (23.10.2017)