Normální lidi

Pohled na mladé hledající se lidi, kteří jsou si vzájemně opravdu vším, překonává neoliberální mlžna i postmoderní křeče. Možné je vždycky všechno, zvlášť když příběh i scénář jsou dobře napsány, režijně ztvárněny a v protagonistech skvěle ztvárněny. Vyvolává to vzpomínky na druhou světovou válku, pracovní nasazení i nedobrovolné vojenské působení, vzájemná nedobrovolná partnerská i manželská vzdálení, provázená podobnou pohlavní uvolněností i svazky, které vydržely a překonaly. Je dobré si říci, že je to možné i dnes i v mladých subgeneracích. Osvědčené, byť bolestné, nemusí být a často také není špatné. (14.06.2023)

Přesně tenhle seriál pro mě představuje žánr romantické drama. Velmi silný, neobyčejně obyčejný příběh o životě dvou lidí, který se mi takřka hned vryl pod kůži, aniž bych znala nebo snad dokonce četla jeho knižní předlohu. Z technického hlediska nemám co vytknout, protože kamera byla perfektní a hudba naprosto dokonale pomáhala vykreslovat city, kterými byl tenhle počin tak přeplněný, až přetékal. Někomu to může připadat nudné, pomalé a vleklé. Já se považuji za velmi netrpělivého diváka a rozhodně jsem se nestihla začít nudit; naopak jsem musela koukat co nejdříve na další epizodu.  Za mě to je nádherná ukázka toho, že láska má mnoho forem a že občas rozhodně nestačí, když se dva mají rádi, byť jsou jejich city opravdové a hluboké... Že občas je těch vnějších i vnitřních faktorů příliš mnoho na to, aby to mohlo fungovat a aby se s tím dalo pracovat. Hlavní dvojice pro mě byla velmi sympatická a ta chemie mezi nimi až neuvěřitelně dobře fungovala a působila tak reálně, že mi jejich (byť lehce depresivní) love story doopravdy přirostlo k srdci a celou tu dobu jsem jim neuvěřitelně fandila. Působilo to tak... skutečně, bez obalu. Daisy Edgar-Jones a Paul Mescal si za tenhle herecký výkon zaslouží minimálně obrovský potlesk. (05.09.2022)

Výjimečná záležitost v tom, jak dokáže hned od počátku vtáhnout, vzbudit emoce, jak je ten příběh Marianne a Connella silný i křehký zároveň, se spoustou melancholie, hloubky, krásy i tragična. Normálnosti v nenormálnosti, velmi osobních rozhovorů o úplně obyčejných věcech, jedinečných v tom, že je mezi sebou vedou dva lidé, kteří mají to štěstí, že se našli a chápou se (většinou). A vy ty dva (ne)normální lidi můžete v jejich myšlenkách, chování, váhání, nejistotách rovněž chápat nebo taky nechápat a užívat a/či prožívat si to. Výborně zvolený je ústřední pár - dva talentovaní osobití herci, kteří se ještě ke všemu dobře hodí jeden k druhému. A i když je to celé zejména o těch dvou, dostane se vám řady silných scén, do kterých jsou zapojeny i další důležité a dobře zahrané postavy (např. rozhovor Connella s matkou v autě po jeho oznámení, koho vezme na maturitní ples, patří k pasážím, které si budu intenzivně pamatovat ještě hodně dlouho). Velice vkusné a přitom často opravdu vzrušující jsou erotické scény. Vydařený soundtrack krásně podtrhující atmosféru. Můžete si také velmi užít jazyk, pokud máte jako já raději "ostrovní" podoby angličtiny než angličtinu americkou. Čtyři a ne pět hvězd dávám Normálním lidem proto, že po prvních pro mě až kouzelných dílech jsem začala mít postupně pocit, že se některá schémata příliš opakují, že se Marianne a Connell až trochu masochisticky a zbytečně brání tomu být (spolu) šťastní, což se pak svým způsobem dokonalo i v závěru, který mě tak úplně neuspokojil. Jinak ale tenhle seriál považuji za mimořádnou záležitost a doporučuji. 80 %. (10.06.2023)

Já si ani nejsem jistý, na co jsem po těch dvanácti dílech vlastně koukal. Šlo o kritiku dnešní lehkovážných vztahů? Šlo jednoduše od příběh dvou zamilovaných lidí v 21. století? Šlo o nějaké dílo plné jinotajů, jako kdyby šlo o literární preromantické dílo? Nebo šlo třeba jenom o jinak natočené soft core porno bez soft core prvků, takže bylo špatně natočené? Kdo ví. Já totiž ne. I když mi byl ze začátku seriál lehce sympatický, tak se v něm nakonec nedělo nic, co by mě nějak zaujalo nebo prostě, že by šlo o něčím zajímavý příběh. I to se stává. Osobně proti tomu nic nemám. Ale obešlo mě to jako program SPD. (28.05.2020)

Volba Daisy Edgar-Jones a Paula Mescala do hlavních rolí byla asi ta nejlepší věc, co tvůrci tohoto seriálu mohli udělat. Po herecké stránce tu totiž nemám výtky. Horší je to ale se samotným námětem, který poměrně precizně ukazuje vztah dvou mileniálů dnešní doby a mně utvrzuje v myšlenky, že mladým rozumím čím dál tím méně. Nějak je to tu na mě moc přecitlivělé, jako že až extrémně. Naštěstí ale soundtrack mě hodně bavil a donutil dojet seriál až do konce. (08.07.2023)