Kdyby tisíc klarinetů

Kdyby ten závěr nevyzněl tak nějak do prázdna a já neměl pocit, že je to useknuté tak v půlce, tak bych tomu filmu dal i 100 %. Takhle jenom 90 %, ale tohle je jeden z těch filmů, které mě prostě strhnou, když se na ně divám, a to hlavně svou hudební stránkou. Ta je prostě úchvatná a já jsem nadšený. (15.12.2015)

Dlouho jsem žila v přesvědčení, že Karel Gott v tomhle filmu zpívá „možná, že jsem mocnil, neboť se mě zmocnil něco jako pocit, že tu hraje tisíc klarinetů…“ a naprosto jsem jeho halucinaci chápala, protože já mocniny a odmocniny nepochopila nikdy. Dnes si „klarinety“ ráda dám jako občasnou oddychovku, bez záště ke starým časům a s úctou k tomu, co v nich – na umělecké scéně – bylo, a o čem si dnes můžeme nechat jen zdát. (28.03.2012)

Nemyslím, že má význam posudzovať klarinety ako muzikál alebo dokonca ako film. Jednoduchá myšlienka premeny zbraní na hudobné nástroje nemala šancu ťahať celý film. Najmä ak aj scenár nepriniesol nič svetoborného a iba chabými nitkami zväzoval jednotlivé výstupy. Klarinety majú zmysel ako potešenie pre nostalgikov obdivujúcich ľudí a dianie okolo divadla Semafor. A tí si s výnimkou dvoch - troch slabších pesničiek film užijú aj po 46 rokoch. (11.12.2010)

Silný antimilitaristický duch, zpočátku i hodně zábavné a komické, naprosto mě odbourával Juraj Herz, ten je zde úplně parádní. U pěveckých čísel jsem se dost často usmíval, protože jsem si u nich vybavoval současná bollywoodská čísla, hodně mi je to připomínalo. Písní je ale hrozně moc, až nakonec celý příběh zašlapou do prachu a filmu ho ukradou a taky ho natáhnou na neúnosnou stopáž. Zpočátku mě příběh překvapil, protože jsem čekal jen sled vystoupení různých československých umělců. Nakonec to ale ani nic jiného nebylo. (30.05.2016)

Je zvláštní, že k nikomu z komentujících nedorazila Suchého poctivá slova o tom, že i Semafor, pokud měl přežít a jezdit na zahraniční zájezdy, musel čas od času udělat režimu úlitbu. Právě ona jsou ale klíčem k pochopení toho, proč se v tomto případě určitě nenarodil muzikál s pomyslným velkým M a film je vysvětlitelný jako řada kultivovaných kabaretních skečů (většina tvorby Semaforu má ovšem právě tento ráz). Obnovení práv smyslovosti a radosti ze života, jak lze počátek šedesátých let nejlépe charakterizovat, by ostatně ani víc nesneslo. Třicátá léta se nekonala, tíživost prvních poválečných ohlasů i přídělové ekonomiky pominula a mnoho lidí, kteří se v padesátých letech z nejrůznějších důvodů dostaly na index, se začalo vracet a smělo znovu tvořit (jen o vlas se do republiky mohla k tvorbě dostat např. i Adina Mandlová, mám-li věřit spolehlivosti zpráv, které rozhodně nejsou z první ruky). Ducha má film i tak dost, "držkovou", kterou dostává vyčpělý vojenský dril té doby, také nelze podcenit a pacifistický motiv, ztělesněný útlým hereckým mužstvím Jiřího Menzela, rovněž není bez půvabu. Jakoby mimochodem v pověstném druhém nebo třetím plánu film zachycuje první příznaky znovu se rodícího českého show businessu (obchodu podívanou v doslovném českém překladu). Připočteme-li k tomu skvělý orchestr, špičkové zpěváky nejen té doby (mihne se tu i Rudolf Cortés), vynikající herce, nevidíme důvod, proč by se Tereze Jany Brejchové ta úžasná show z kasáren neměla vydařit. Vždyť ... sestra do něj kopla a míč udělal hopla ... a náhle zmizel. Poslední záběr filmu snad, ale jiskřivá hravost a muzikálnost KLARINETŮ nikoliv. Přesto, že pro některé z nás, ty nejmladší (nikoliv jejich vinou) by film potřeboval odborné uvedení s dost obsáhlou historickou pasáží. Ale tak už to chodí. Když se na to lidské dopuštění dívám dnes, nemohu se ubránit dojetí při pohledu na tu velkou generaci a její dospělé skotačení. (05.11.2007)