Bojovali za vlasť

Šolochov námět, Bondarčuk režie, Šukšin a Tichonov hlavní role = záruka vysoké kvality. Snímek který v podstatě nezestárl, vyvaroval se většiny dobových klišé a poměrně věrohodně zachytil ústup jedné sovětské jednotky za Don. Po vizuální stránce vynikající - obraz hořícího větrného mlýna, stáda ovcí mezi tanky, nebo vize raněného Zjaginceva se doslova vryje do paměti. Kamera spolu s hudbou vytváří chvílemi atmosféru, z které běhá mráz po zádech. Mezi sovětskými válečnými filmy patří "Bojovali za vlast" rozhodně k nadprůměru. (01.08.2007)

Mnohokrát reálnejšie než kolorizované zábery z druhej svetovej. Vizuálne úchvatné, až som nechápal, že toto je rok 1975 a produkcia Sovietskeho zväzu. Strašná vojna a milióny mŕtvych. Väčšinou bezmenných, nikto si na nich už nikdy nespomenie. Tento film dáva šancu aj týmto bezmenným hrdinom, hoci si nerobím ilúzie ani o Červenej armáde a už vôbec nie o Stalinovi, ktorý bol priamo zodpovedný za ten obrovský počet obetí priamo na fronte. Niektorí označia film za propagandu, ja v tom vidím vojnový realizmus. (25.11.2022)

Sovietsky reziser Sergej Bondarcuk bol hodne tolerovany oficialnou vladnou mocou a dost protezovany, na rozdiel od napriklad Tarkovskeho. Do dejin filmu sa zapisal hlavne opusom Vojna i Mir, a v roku 1975 sa rozhodol natocit dalsi snimok s menom Oni Srazalis za Vlast. Film je vlastne len sledovanim ustupu Cervenej Armady z ruskych stepi pred utociacim Wehrmachtom. Vykreslene psychologicke profily su fajn, ale film ma dost rozvlacne tempo a tych par vojnovych scenok smrdi az samoucelnostou - len aby sa nieco dialo. Pre mna je Jurij Ozerov stale vyssie ako hodne sudruhmi tolerovany Bondarcuk. 60 % (23.05.2015)

Válečný film, v němž se sice víc mluví než bojuje, je velmi rozvleklý a první část určitě není příliš záživná, ale nakonec jsem z něj měl dobrý pocit. Některé budovatelské řeči sice budí úsměv na tváři, ale zase člověk trochu začne chápat pojem "Matka Rus", když vidí ty chlapíky, jak pochodují hladoví s pytlem na zádech přes půl světadílu. Když Němcům došel benzín a přišla zima, tak to obrátili a šli zase směrem na Berlín. 70% (31.10.2016)

Bolestná skutečnost prvních dnů, týdnů a měsíců druhé velké vlastenecké války sovětskoruské společnosti se zejména bolševickostalinistickou optikou - v mnoha ohledech je jí poznamenáno ještě dnešní putinovské Rusko - skousávala jen velmi ztuha. Psát o ní s využitím velmi nelichotivých fakt, byť jen naznačit zbytečnost stalingradského dramatu znamenalo riskovat. V konkrétních případech to byla i otázka mravní, svědomí, tísnivých mučivých výkřiků nitra: Kdes byl, cos dělal, jak se to jen mohlo stát? V roce 1942, v jeho letních i podzimních měsících, v měsících stále - a zdálo se, že nezadržitelně - postupujícího německého vojska, směřujícího ze severu k Zakavkazsku s jeho strategickými zásobami ropy, nesnadnými mnohonárodnostními vztahy, to bylo snad ještě nesnadnější. Výběr režiséra, herců, válečných scenérií, průběh bitev a bojů tohoto období války svým charakterem zřejmě zcela odchylného od toho, který nám byl po dlouhá desetiletí prezentován a vštěpován, to jsou ve svém celku hlavní přednosti jak literární Šolochovovy předlohy - nedivme se, že nedokončené - , tak poetiky, zvolené Serhijem-Sergějem Bondarčukem. Jejich svědectví bylo, je a zůstává potřebné pro nezbytnou celostnost dějinné paměti i duševní zdraví naší současnosti, která se - z jiné strany a ne úmyslně - dostává jiným vchodem, ale v zásadě stejným způsobem do situace, v níž jsme žili před listopadem; do situace společnosti, která oprávněně volá po svobodné informaci. (01.03.2008)