Crazies

The Crazies mi tak trochu přišlo jako spojovací článek mezi Romerovou Nocí oživlých mrtvol a Úsvitem mrtvých. Je to vlastně film přesně na půli cesty mezi těmito dvěma snímky. Jde o velmi povedený epidemický thriller, ze kterého by si hodně těch moderních televizních ptákovin mělo brát příklad. Je tu z toho cítit typický Romero, jak ho mám rád. Jsem zvědavej na remake, tohle bylo fajn. (02.11.2011)

Dvojkomentář k Romerově originálu a Eisnerově remaku: The Crazies (1973) Překvapivě slabý a povrchní Romero, v kterém se vinou lajdáckého scénáře, ochotnických výkonů a především vinou laciného řemesla se zásadními nedostatky v základních znalostech (režie, režie akčních scén, kamera, výprava, střih – vše dosahující až amatérských sfér) a kvanta technických i obsahových kiksů ztratí i těch pár typicky romerovsky hloubavých, zde jen velmi volně načrtnutých myšlenek. Kritika armádních složek i člověka samotného nabízí jen několik málo jímavých, avšak dále nerozváděných (!) otázek, které by Romero v lepší formě a s lepším zázemím dozajista jaksepatří vytěžil (Jak v tomto zmatku poznat, kdo je skutečně šílený? Obyvatelé městečka, kteří se jen snaží přežít či vojáci, na jejichž bedrech dost možná leží osud celého lidstva a kterým se nebezpečně začíná situace vymykat z rukou, pročež se uchylují k extrémním řešením? A kdo z obyvatel je skutečně nakažený a kdo jen ztrácí poslední zbytky racionálních zábran z čirého zoufalství, kterému v karanténě a s vidinou jisté smrti nutně musí propadat?). The Crazies (2010) V dodatečné zjednání nápravy v podobě remaku jsem snad ani nedoufal - nová verze Brecka Eisnera kašle na satiru úplně, alespoň však solidně kope za tým, za který kopat umí (na rozdíl od mnoha současníků) a platí za velmi zručně odvedené a řízné hororové řemeslo, zaujímající post o 1 a půl stupně pod Davidem Sladem a Zackem Snyderem. (25.04.2010)

Romero ma po svojej zombieovskej prvotine pomerne dosť sklamal. Výberom tohto filmu nenadviazal na zábavnú stránku horrorových filmov, skôr sa snaží diváka upútať na serióznosť celej situácie, znepokojiť a rozladiť. Dej je však pomerne zmátený, za všetko hovorí zbesilý prestrih scén vo vypätých situáciách, ktorý mi prišiel navyše dosť komický. Hercov však musím pochváliť, jediné tí si svoju robotu odviedli stopercentne, pretože hudba, kamera ani celková atmosféra nesplnili moje očakávania. 55%. (16.03.2010)

Já prostě nemohu jinak, než za plný počet... V dnešní době je tento film rozhodně neznámý KULT, kterým Romero založil další subžánr, který bych nazval asi nějak jako "nakažení" ... Nejsou zde zombie, ale virus šířící se nekontrolovatelně a rychle, a který dělá z lidí totální šílence, kteří blbnou, ničí, vraždí, dělají monotónní činnosti atd. Ve své době bych jistě film tak vysoko nehodnotil, ale když se ohlédnu zpět horrorovou a sci-fi kinematografií, tohle je jasně první kousek, který neklade tolik důraz na napětí a akci, útěk partičky lidí ve zmateném městě plném nebezpečných nakažených civilistů a dále vše chladně ničících speciálních vojenských jednotek, ale právě na celkový zmatek, nemožnost zvládnout situaci, hlavním nebezpečím jsou zde spíše na povel poslouchající vyzbrojené speciální jednotky - obyčejní lidé, než nakažení Je zde obrovská míra kritiky společnosti, militarismu, společenských vztahů atd. Je to prostě myšlenkou naprosto geniální dílo, které se od poloviny začne věnovat i dobrodužství party lidí, kteří se snaží z nebezpečného prostoru a smrtelného zmatku uniknout na vlastní pěst ... Nechybí spousta akce, přestřelky, gore-efekty, vraždy ... prostě perfektní. Nejdříve jsem nechtěně viděl remake, ale tentokrát to podle mne bylo dobře, ten byl špičkový, ale byla to akční jízda zaměřená na konkrétní postavy a jejich dobrodružství, toho je opravdu zejména tísnivá, pesimistická výpověď, do které Romero zasadil pár konkrétních postav. Myslím, že pojem GENIÁLNÍ zde je rozhodně na místě. Tento druh filmů prostě miluju... (03.06.2010)

Romero je výtečný filmař, který bohužel uvízl v pasti vlastního kultu. Dnes díky tomu může vesele točit jeden zombie film za druhým, ale bohužel jsou neprávem opomíjeny jeho díla bez zombií nebo na ně jsou kladeny absurdní nároky porovnáváním se zombie filmy. Dokladem budiž "The Crazies", který je formálně mnohem promyšlenější, až avantgardnější a z hlediska obsažených významů výmluvnější a provokativnější než jakýkoli z autorových zombie filmů. Vidět "The Crazies" jen jako akční kritiku armády je poněkud zaslepené. Film vznikl v době, kdy americká společnost za sebou měla řadu mnohoznačných problémů a deziluzivních událostí, a odráží v prvé řadě obecně panující atmosféru strachu a pocit bezmoci. Film je skrz naskrz podřízen centrálnímu motivu šílenství, coby ztráty zažitých jistot a ideálů. V rovině příběhu jsou jím v určitém ohledu postiženy naprosto všechny postavy, které náleží do tří klíčových skupin - obyčejní obyvatelé, vojáci a velení v čele s prezidentem. Každá skupina je ohrožena druhými dvěma, což vede k všeprostupující paranoii. "The Crazies" tak ve výsledku představují mrazivě komplexní metaforu pro americkou společnost po vietnamské válce, lépe řečeno po ukončení její fáze „vietnamizace“. Vojáci v přízračných maskách a oblecích jsou pro obyvatelstvo agresoři, ale současně také civilisté útočí na vojáky. Do toho vstupuje všemocné velení, které pro zachování vlastní pozice lže veřejnosti a obětuje vojáky. I na individuální rovině se ukazují různé podoby šílenství, kterému nikdo neunikne – od nakažených civilistů přes odstrašující neinfomovanou naivitu vojáků či fanatičnost armádního vědce až po snaživého plukovníka, který je do kontaminované oblasti vyslán a posléze z ní zase stažen, aniž by mohl cokoli udělat (jeho dlouze snímané vyzvednutí z města na konci filmu lze navíc vnímat jako zneklidňující předzvěst atomového útoku). Šílenství prostupuje i formu filmu. Střihová skladba a mix zvuku v mnoha sekvencích vytvářejí chaos vzpírající se jakémukoli uchopení (překrývání několika hlasů tlumených plynovými maskami či několika frekvencí rádia), nelze jasně říci, co se přesně v určité scéně stalo (sekvence s oběšencem, zešílení jednoho z vojáků). Vojáci ve Vietnamu byli vystaveni paranoii, neboť nevěděli, kdo je jejich spojenec a kdo je naopak záhy zabije; Romero ukázal, že tento pocit přešel i na americkou půdu. Ve výsledku mohou nenakažení závidět šíleným, neboť ti nevidí hrůzu okolo sebe. (15.11.2009)