Crazies

Spolu s Night of the Living Dead (1968) zatím můj nejlepší Romero. Nadčasové, drsné, znepokojující a oproti Romerovým dvoum zombie kouskům Dawn Of The Dead a Day Of The Dead nečekaně seriózní. Btw. ten krásný rip s obrazem jako víno (a to jsem neviděl blu-ray, který je taky venku) a konečně s AJ titulky vyšel před pár dny, nejspíš u příležitosti premiéry remaku, tak sosejte. (01.03.2010)

The Crazies mi tak trochu přišlo jako spojovací článek mezi Romerovou Nocí oživlých mrtvol a Úsvitem mrtvých. Je to vlastně film přesně na půli cesty mezi těmito dvěma snímky. Jde o velmi povedený epidemický thriller, ze kterého by si hodně těch moderních televizních ptákovin mělo brát příklad. Je tu z toho cítit typický Romero, jak ho mám rád. Jsem zvědavej na remake, tohle bylo fajn. (02.11.2011)

To ze Romero se do vetsiny svych horroru snazi vecpat kritiku spolecnosti je vec obecne znama. V Crazies se pustil do armadni masinerie a to opravdu poradne. Je zajimave, jak moc tenhle ctvrty Romeruv rezijni pocin pripomina NOTLD. Pri havarii letadla se do vodovodu maleho americkeho mestecka dostane nova bakterialni zbran, zpusobujici vselijake zmeny chovani u infikovanych lidi. Zmeny samozrejmne k horsimu, castym symptomem je silenstvi a chut vsechny ve svem okoli povrazdit. Role jsou na zacatku rozdelene pomerne jasne, ale v prubehu filmu se ukazuje, ze nic neni cernobile a vojaci v bilych oblecich a plynovych maskach, slepe poslouchajici jakekoli rozkazy, jsou pro hrdiny casto vetsim nebezpecim, nez nemocni. Pribeh je tedy pomerne zajimavy a nepostrada silne momenty - predevsim uvodni scena je genialni a vyrovna se dovadeni mezi maminkou a dcerkou ve sklepe v NOTLD. Bohuzel, film ma i par masarek. Predevsim zdlouhavost a utahanost nekterych scen obcas spolehlive uspava, vystrihnout par minut by jiste neskodilo. A jak bych par minut vystrihnul, tak bych natahl konec, ktery je klasicky "Romerovsky" nezvladnuty. (07.11.2005)

Podobnosť s Romorovou prvotinou je zrejmá, no však THE CRAZIES nepôsobí tak strašidelne a je viac akčnejšia. Žiadnych gore efektov sa tu nedočkáme iba postrieľaných ľudí. Napriek svižnému spádu je tu časť zaoberajúca sa konfrontáciou armády a vyšetrovaním lekárov ktorá spomaľuje dianie a celok ako taký neponúka v podstate nič nové a zapamätania hodné čo by ho robilo výnimočným len neistotu utekajúcej partii a postupné podozrievanie z nákazy popri tom ako sa snažia dostať niekam do bezpečia. (02.11.2008)

Romero je výtečný filmař, který bohužel uvízl v pasti vlastního kultu. Dnes díky tomu může vesele točit jeden zombie film za druhým, ale bohužel jsou neprávem opomíjeny jeho díla bez zombií nebo na ně jsou kladeny absurdní nároky porovnáváním se zombie filmy. Dokladem budiž "The Crazies", který je formálně mnohem promyšlenější, až avantgardnější a z hlediska obsažených významů výmluvnější a provokativnější než jakýkoli z autorových zombie filmů. Vidět "The Crazies" jen jako akční kritiku armády je poněkud zaslepené. Film vznikl v době, kdy americká společnost za sebou měla řadu mnohoznačných problémů a deziluzivních událostí, a odráží v prvé řadě obecně panující atmosféru strachu a pocit bezmoci. Film je skrz naskrz podřízen centrálnímu motivu šílenství, coby ztráty zažitých jistot a ideálů. V rovině příběhu jsou jím v určitém ohledu postiženy naprosto všechny postavy, které náleží do tří klíčových skupin - obyčejní obyvatelé, vojáci a velení v čele s prezidentem. Každá skupina je ohrožena druhými dvěma, což vede k všeprostupující paranoii. "The Crazies" tak ve výsledku představují mrazivě komplexní metaforu pro americkou společnost po vietnamské válce, lépe řečeno po ukončení její fáze „vietnamizace“. Vojáci v přízračných maskách a oblecích jsou pro obyvatelstvo agresoři, ale současně také civilisté útočí na vojáky. Do toho vstupuje všemocné velení, které pro zachování vlastní pozice lže veřejnosti a obětuje vojáky. I na individuální rovině se ukazují různé podoby šílenství, kterému nikdo neunikne – od nakažených civilistů přes odstrašující neinfomovanou naivitu vojáků či fanatičnost armádního vědce až po snaživého plukovníka, který je do kontaminované oblasti vyslán a posléze z ní zase stažen, aniž by mohl cokoli udělat (jeho dlouze snímané vyzvednutí z města na konci filmu lze navíc vnímat jako zneklidňující předzvěst atomového útoku). Šílenství prostupuje i formu filmu. Střihová skladba a mix zvuku v mnoha sekvencích vytvářejí chaos vzpírající se jakémukoli uchopení (překrývání několika hlasů tlumených plynovými maskami či několika frekvencí rádia), nelze jasně říci, co se přesně v určité scéně stalo (sekvence s oběšencem, zešílení jednoho z vojáků). Vojáci ve Vietnamu byli vystaveni paranoii, neboť nevěděli, kdo je jejich spojenec a kdo je naopak záhy zabije; Romero ukázal, že tento pocit přešel i na americkou půdu. Ve výsledku mohou nenakažení závidět šíleným, neboť ti nevidí hrůzu okolo sebe. (15.11.2009)