Crazies

Romero je výtečný filmař, který bohužel uvízl v pasti vlastního kultu. Dnes díky tomu může vesele točit jeden zombie film za druhým, ale bohužel jsou neprávem opomíjeny jeho díla bez zombií nebo na ně jsou kladeny absurdní nároky porovnáváním se zombie filmy. Dokladem budiž "The Crazies", který je formálně mnohem promyšlenější, až avantgardnější a z hlediska obsažených významů výmluvnější a provokativnější než jakýkoli z autorových zombie filmů. Vidět "The Crazies" jen jako akční kritiku armády je poněkud zaslepené. Film vznikl v době, kdy americká společnost za sebou měla řadu mnohoznačných problémů a deziluzivních událostí, a odráží v prvé řadě obecně panující atmosféru strachu a pocit bezmoci. Film je skrz naskrz podřízen centrálnímu motivu šílenství, coby ztráty zažitých jistot a ideálů. V rovině příběhu jsou jím v určitém ohledu postiženy naprosto všechny postavy, které náleží do tří klíčových skupin - obyčejní obyvatelé, vojáci a velení v čele s prezidentem. Každá skupina je ohrožena druhými dvěma, což vede k všeprostupující paranoii. "The Crazies" tak ve výsledku představují mrazivě komplexní metaforu pro americkou společnost po vietnamské válce, lépe řečeno po ukončení její fáze „vietnamizace“. Vojáci v přízračných maskách a oblecích jsou pro obyvatelstvo agresoři, ale současně také civilisté útočí na vojáky. Do toho vstupuje všemocné velení, které pro zachování vlastní pozice lže veřejnosti a obětuje vojáky. I na individuální rovině se ukazují různé podoby šílenství, kterému nikdo neunikne – od nakažených civilistů přes odstrašující neinfomovanou naivitu vojáků či fanatičnost armádního vědce až po snaživého plukovníka, který je do kontaminované oblasti vyslán a posléze z ní zase stažen, aniž by mohl cokoli udělat (jeho dlouze snímané vyzvednutí z města na konci filmu lze navíc vnímat jako zneklidňující předzvěst atomového útoku). Šílenství prostupuje i formu filmu. Střihová skladba a mix zvuku v mnoha sekvencích vytvářejí chaos vzpírající se jakémukoli uchopení (překrývání několika hlasů tlumených plynovými maskami či několika frekvencí rádia), nelze jasně říci, co se přesně v určité scéně stalo (sekvence s oběšencem, zešílení jednoho z vojáků). Vojáci ve Vietnamu byli vystaveni paranoii, neboť nevěděli, kdo je jejich spojenec a kdo je naopak záhy zabije; Romero ukázal, že tento pocit přešel i na americkou půdu. Ve výsledku mohou nenakažení závidět šíleným, neboť ti nevidí hrůzu okolo sebe. (15.11.2009)

Moje druhé setkání s Georgem A. Romerem, tvůrcem kultovní Noci oživlých mrtvol (1968), mi jenom potvrdilo, že pokud jsem i v jeho zmíněném debutu vnímal mnohem víc, než pouhý „béčkový horor o zombících“ a sice rovněž něco jako politické podobenství o společenském marasmu a návalu těžkých deziluzí, jakými si koncem 60. let prošla společnost v mnoha zemích světa, můj pocit nejspíš nebyl zcela mimo mísu. Tentokrát Romero udeřil ve své politicko-kritické vrstvě žánrového snímku ještě tvrději (svým způsobem i průhledněji) a rozehrál v ději o šířící se neznámé nákaze obrovskou bezmocnost na všech frontách: od vysoce postavených politických zástupců až po civilní obyvatelstvo, v euforii bouřící se proti nařízení bezpečnostních složek a zásahům státní armády. Chaos, který vládne v oné fikci mezi lidstvem i ve státě, se spočátku jakoby přenášel i na diváka a chvíli mi trvalo, než jsem se pocitově se naladil na onu atmosféru (která probíhala v poněkud jiném duchu, než jsem původně čekal) a taky se pořádně zorientoval v dění naplněném celou řadou pestrých motivů od vědeckého skoumání až po tragickou romanci uprostřed onoho společenského pekla. Osobně bych asi The Crazies moc neoznačil za horor, alespoň na mě s výjimkou úvodu tento film jako horor ani nepůsobil, ale jako sci-fi thriller s napínavou akcí, postupně houstnoucí paranoidní atmosférou i výrazným přesahem na mě fungoval bezchybně. Ačkoliv můj zážitek z Romerovy prvotiny zůstal nepřekonán, i tento snímek má pro mě dostatečné množství nesporných kvalit a taky zajímavých podnětů, kvůli jakým ho mám chuť časem vidět znovu. [90%] (03.12.2021)

Ač často plivu na hororové remaky, tady jsem upřímně moc rád. Noví Crazies jsou oproti svému předchůdci mnohem mnohem lepší. Tato původní romerova klasika je zaměřená dvěmi směry, zaprvé máme zde vojáky, kteří přijeli zajistit jedno malé městečko a s nimi zde dostáváme pohled i na tým vědců, kteří se snaží nalézt lék. Druhá linie je skupinka 5 lidí, kteří se snaží dostat z obklíčeného města. Herci za moc nestojí a film postrádá jakékoliv napínavé scény. Jako jednoznačného vítěze tedy volím snímek z roku 2010. (18.12.2010)

To ze Romero se do vetsiny svych horroru snazi vecpat kritiku spolecnosti je vec obecne znama. V Crazies se pustil do armadni masinerie a to opravdu poradne. Je zajimave, jak moc tenhle ctvrty Romeruv rezijni pocin pripomina NOTLD. Pri havarii letadla se do vodovodu maleho americkeho mestecka dostane nova bakterialni zbran, zpusobujici vselijake zmeny chovani u infikovanych lidi. Zmeny samozrejmne k horsimu, castym symptomem je silenstvi a chut vsechny ve svem okoli povrazdit. Role jsou na zacatku rozdelene pomerne jasne, ale v prubehu filmu se ukazuje, ze nic neni cernobile a vojaci v bilych oblecich a plynovych maskach, slepe poslouchajici jakekoli rozkazy, jsou pro hrdiny casto vetsim nebezpecim, nez nemocni. Pribeh je tedy pomerne zajimavy a nepostrada silne momenty - predevsim uvodni scena je genialni a vyrovna se dovadeni mezi maminkou a dcerkou ve sklepe v NOTLD. Bohuzel, film ma i par masarek. Predevsim zdlouhavost a utahanost nekterych scen obcas spolehlive uspava, vystrihnout par minut by jiste neskodilo. A jak bych par minut vystrihnul, tak bych natahl konec, ktery je klasicky "Romerovsky" nezvladnuty. (07.11.2005)

Dost nekompromisní kousek kritizující vojenskou mašinérii a který silně připomíná Romerovu prvotinu Night of the Living Dead... Romero je dobrý režisér, ale několik hodně zdlouhavých, někdy i zbytečných scén a nezvládnutý závěr (jak už je u Romera hodně smutným zvykem) sráží The Crazies do průměru... A z toho ho nevytáhnou ani dobré herecké výkony, ani pár velmi silných scén (zejména hned úvodní je naprosto skvělá, podobně jako v Martinovi)... (25.10.2010)