Noc živých mŕtvych

Byl jsem mile překvapen, protože tento snímek očividně opravdu nestárne. Atmosféra strachu byla občas přímo hmatatelná, a stylová akční kamera musela být na tehdejší dobu také menší revolucí. Postavy nebyly zase tak ploché, jak by se na první pohled mohlo zdát: nejlepší byli bezpochyby snaživý černoch a šokovaná krásná blondýnka, prostě jsem jim to zbaštil. Romero natočil velmi dobrý horor, a to už taak dávno. Nutno podotknout, že všemu ještě nasadil korunu hutný konec. (29.03.2009)

„Zjistil jsem, že se bojí ohně.“ Ne že bych toho od filmu čekal zrovna moc, ale přesto se i tak dostavilo zklamání. Spolíhal jsem na to, že mi film nabídne pořádnou atmosféru, napětí a třeba i sem tam dobrou lekačku, což je myslím pro tenhle žánr to základní, ale vystřízlivění přišlo už u úvodního setkání se zombíkem, které mě skoro rozesmálo. Další výstupy však už tolik ne, došlo mi totiž konečně, že jsou myšleny zcela vážně a začaly vyznívat spíš trapně než strašidelně. Do toho otravná ženská hrdinka, takříkajíc totálně na ranu, jíž postupně nepřejete nic jiného, než aby co nejdřív skončila na talíři nějakému pěkně hladovému nemrtvému. Ze zombíků navíc nejde cítit pomale žádný strach, když je dokáže ubít jeden jediný člověk, a to ještě miniaturní „zbraní“, to už by bylo snad těžší zabít mouchu plácačkou (a vzhledem k tomuto faktu pak nechápu, jak to mohli živí později tak podělat). Pakli-že jsem to pochopil správně (což nemusel), že je Noc oživlých mrtvol opravdu horor a ne jeho parodie, tak nemůžu dát vyšší hodnocení než ušmudlané 2*. A konec? Zmar, trapas, či něco, co mě mělo zneklidnit? Snad je to ta třetí možnost. (05.08.2013)

Šedesátá léta dvacátého století přinesla zásadní tematický posun pro filmové horory. Do té doby totiž žánrové snímky zobrazovaly ohrožení přicházející zvně našeho světa, zpravidla v podobě nadreálných monster typu upírů, vlkodlaků, mimozemšťanů či všemožných zvířecích bestií. V případě, že nositelem zkázy byl výplod člověka jako v případě doktora Frankensteina, bylo vždy jasně konstatované, že strůjcem zla je outsider stranící se společnosti. V roce 1960 přišel zásadní zlom s Psychem Alfreda Hitchcocka, kde vrahem byl na první pohled obyčejný mladý muž s psychickou poruchou. O čtyři roky později snímek The Last Man on Earth (Poslední muž na zemi, 1964) podle románu Richarda Mathesona Já, legenda (I Am Legend, 1954) rozvedl monstrositu obyčejných lidí do apokalyptických rozměrů. Potenciál tohoto směru dovedl do maxima George A. Romero ve svém debutu Noc oživlých mrtvol, který inicioval zlom v ikonografii filmových zombií. Nejen, že oživlé mrtvoly ani náznakem nespojuje s mystikou či okultismem, ale ani se nezatěžuje tradičně nesoudným vysvětlováním jejich původu. Zombie zde totiž slouží nikoli jako laciná atrakce, ale coby katalyzátor vyprávění. Nejzásadnější posun, s nímž Romero přišel, bylo přenesení pozornosti z vnější hrůzy fantaskních zrůd na vnitřní zlo, které se ukrývá v lidech samotných. Romerova nihilistická vize společnosti hroutící se tváří v tvář iracionálnímu ohrožení rezonovala s dobovými náladami v Americe konce šedesátých let. Vleklá válka ve Vietnamu a její dopad na veřejné mínění a polarizaci společnosti v USA se odráží jednak v obsažených mediálních obrazech apokalypsy, ale také v zastřešující nedůvěře vůči státním aparátům. V době uvedení filmu nicméně málo kritiků dokázalo ocenit komplexnost a myšlenkovou výbušnost snímku. Naopak spíše jeho autorům spílali za explicitní násilí a absenci jakýchkoli pozitivních hodnot. Již o pět let dříve ustanovil trashový klasik Herschell Gordon Lewis svým snímkem Krvavá hostina (Blood Feast, 1963) žánr gore filmu a záhy i další tvůrci zkoušeli explicitní krvavé výjevy povýšit na přímočarou atrakci. Nicméně fušerskost a okatá hloupost Lewisových snímků i děl jeho následovníků umožňovaly divákům získat vůči zobrazovaným hrůzám bezpečnou distanci. Tentokrát ale díky dramatickému vyprávění, s důrazem na konflikty mezi lidmi zbavenými racionálních jistot a bezpečí společenské struktury, veškeré zobrazované hrůzy přesně cílí na úzkosti a podvědomé obavy publika. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

I vystoupil léta Páně 1968 praotec Romero na horu R.I.P. (ani náhodou, mrtvoly!) a k souputníkům pravil: „To je ta země zombie zaslíbená, lidského masa plná, krví oplývající…“ Znepokojivá hudba S.V.Licina (kdo by řekl, jak strašidelné může být pouhé jedoucí auto!) a závěrečný ryze americký hon na krocany (nejdřív střílej, potom se ptej) jsou jediné dva pro mě zajímavé vztyčné body režisérova slavného debutu a i když pominu spoustu do očí bijících lapsusů s kontinuitou scén (střídání venkovního dne a noci při úvodním schování se Barbary do domu je nejmarkantnější), nepřekousl jsem to pomalé tempo a ztrátu dechu v prostřední části tohoto jinak bezesporu základního kamene žánru, který, přiznávám se a proto mě berte s rezervou, pro svou šílenou stereotypnost stejně příliš nevyhledávám. „They're coming to get you, Barbara..“ (29.11.2010)

Noc oživlích mrtvol jsem viděl až jako třetí v pořadí po Romerově Úsvitu mrtvých a Dni mrtvých, což mi trochu narušilo zážitek. Tehdy jsem jí dal čtyři hvězdy. Ovšem dnes jsem se po čase podíval znovu na tuhle hororovou klasiku a musím říct, že je to prostě pecka, která si to plné hodnocení zaslouží. Samozřejměbych mohl jmenovat věci, které se snímku dají vytknout, ale je to přecijen milník hororové historie a to už skoro padesát let starý, a proto můžeme nějaké ty drobné nedostatky opomenout. Nezapomenutelné scény, skvělá hudba a klasické téma dělají z tohoto snímku perlu, které bychom si měli vážit. Proto dám bez váhání plné hodnocení, i když následující Úsvit mrtvých mám daleko radši. (29.12.2011)