Noc živých mŕtvych

První film od tohohle, řekl bych, zakladatele zombies filmů, který za to vidění určitě stojí. Sice jsem se u něj nebál, za to jsem se ale výborně pobavil a ta atmosféra byla geniální. Celý film se totiž odehrává na jednom místě, a já filmy tohohle typu mám hrozně rád. Celý film se táhne děsně pomalu, ale zásadní je každá minuta, nikdo neví, co se může každou chvíli stát, a stát se může opravdu cokoliv. Herci také hráli na plno, i když mě tam neskutečně rozčilovala ta ženská, i když to byl asi účel. Noc oživlých mrtvol je film, který se musí vidět, dobře se na to kouká, svižně to utíká a má to unikátní atmosféru, která nenechá jen tak diváka usnout. Na druhou stranu ta pointa byla až moc prokoukatelná, kdybych neviděl parodii Soumrak mrtvých, možná bych byl v šoku, ale jelikož jsem ten film viděl asi stokrát, tak jsem si všim, jak moc se autoři Soumraku tímhle filmem inspirovali, každopádně oba filmy jsou na tom co se kvality týče hodně vysoko, ale nevím jestli bych se na to znovu podíval, na Soumrak určitě jo, protože u něj se aspoň zasměju, tady ta vážnost překračuje všecky meze, a kdo by se rád znovu podíval na atmosféru načichlou smradem mrtvol, chodící nazelenalé obludky a neskutečně vypsychované postavy, které svojí úlohu berou děsně vážně...? (22.03.2009)

Velká klasika na mě nezapůsobila nijak oslnivým dojmem, ale i tak musím uznat, že své specifické kouzlo to rozhodně má. Především stojí za zmínku stupňující se atmosféra a perfektně zvolené prostředí odlehlého statku, kde pohled na zvyšující se počet lopotných zabijáků nevěstí nic dobrého. Navíc Romero byl vyloženě zrozen pro zombie žánr a umí s ním skvěle pracovat, takže i pomalu se potácející a chabě namaskovaní herci dokáží vyvolat stejný pocit znepokojení, jako moderní sprintující příšery. Co mě ale hrozně dráždilo (kromě příšerného dabingu), bylo naprosto nemožné chování hlavních postav, kdy pouze jedna jediná byla schopná racionálního uvažování, zatímco ostatní jen naříkali nebo zkameněle koukali do stěny. Ale jak jsem se prvních dvacet minut jen nechápavě usmíval, nakonec se z toho opravdu vyklubal velice slušný a napínavý horůrek :) Hodnocení je přesně mezi 3 a 4*. Ke 4* se přikláním hlavně proto, že se jedná o nepopiratelný skok v daném žánru a koneckonců stále i o jeden z jeho nejlepších zástupců... (09.04.2013)

Tenkrát to v kinech musel bejt fakt nářez a být vlastníkem osamnělé farmy jistě bych se večer rozhodl přespat raději v hotelu ve městě než jet domů a bát se každýho stínu venku. Tohle je zkrátka začátek té dlouhé řady zombie hororů, které kupodivu dnes už tak nefungují, protože jsme stále otrkanější...Chrchlající mrtvák za dveřmi už dnes není nic tak neobvyklého čeho by se divák leknul, to už jich musí být aspoň celé město nebo celý stát aby se o tom dalo točit... Tehdejší černo-bílé zpracování tomu dalo ještě něco navíc. * * * * (22.01.2012)

Šedesátá léta dvacátého století přinesla zásadní tematický posun pro filmové horory. Do té doby totiž žánrové snímky zobrazovaly ohrožení přicházející zvně našeho světa, zpravidla v podobě nadreálných monster typu upírů, vlkodlaků, mimozemšťanů či všemožných zvířecích bestií. V případě, že nositelem zkázy byl výplod člověka jako v případě doktora Frankensteina, bylo vždy jasně konstatované, že strůjcem zla je outsider stranící se společnosti. V roce 1960 přišel zásadní zlom s Psychem Alfreda Hitchcocka, kde vrahem byl na první pohled obyčejný mladý muž s psychickou poruchou. O čtyři roky později snímek The Last Man on Earth (Poslední muž na zemi, 1964) podle románu Richarda Mathesona Já, legenda (I Am Legend, 1954) rozvedl monstrositu obyčejných lidí do apokalyptických rozměrů. Potenciál tohoto směru dovedl do maxima George A. Romero ve svém debutu Noc oživlých mrtvol, který inicioval zlom v ikonografii filmových zombií. Nejen, že oživlé mrtvoly ani náznakem nespojuje s mystikou či okultismem, ale ani se nezatěžuje tradičně nesoudným vysvětlováním jejich původu. Zombie zde totiž slouží nikoli jako laciná atrakce, ale coby katalyzátor vyprávění. Nejzásadnější posun, s nímž Romero přišel, bylo přenesení pozornosti z vnější hrůzy fantaskních zrůd na vnitřní zlo, které se ukrývá v lidech samotných. Romerova nihilistická vize společnosti hroutící se tváří v tvář iracionálnímu ohrožení rezonovala s dobovými náladami v Americe konce šedesátých let. Vleklá válka ve Vietnamu a její dopad na veřejné mínění a polarizaci společnosti v USA se odráží jednak v obsažených mediálních obrazech apokalypsy, ale také v zastřešující nedůvěře vůči státním aparátům. V době uvedení filmu nicméně málo kritiků dokázalo ocenit komplexnost a myšlenkovou výbušnost snímku. Naopak spíše jeho autorům spílali za explicitní násilí a absenci jakýchkoli pozitivních hodnot. Již o pět let dříve ustanovil trashový klasik Herschell Gordon Lewis svým snímkem Krvavá hostina (Blood Feast, 1963) žánr gore filmu a záhy i další tvůrci zkoušeli explicitní krvavé výjevy povýšit na přímočarou atrakci. Nicméně fušerskost a okatá hloupost Lewisových snímků i děl jeho následovníků umožňovaly divákům získat vůči zobrazovaným hrůzám bezpečnou distanci. Tentokrát ale díky dramatickému vyprávění, s důrazem na konflikty mezi lidmi zbavenými racionálních jistot a bezpečí společenské struktury, veškeré zobrazované hrůzy přesně cílí na úzkosti a podvědomé obavy publika. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Je znát, že se Romero na filmovém poli pouze rozkoukával, Noc oživlých mrtvol totiž místy vypadává z tempa, což je citelné hlavně v prostřední třetině, kdy jsem se začal malinko nudit i přes pokusy nastolit uvnitř skupinky přeživších pořádné dusno. Závěrečná dvacetiminutovka ale všechno vynahrazuje, to když si Romero konečně vychutná zombie žranici, z níž si slabší žaludky možná malinko ublinknou a fanoušci žánru zažijí nefalšovanou extázi. A ten závěr... nice. (22.09.2008)