Noc živých mŕtvych

(1001) 3. 9. 2010: Viděla jsem 30th Anniversary Edition a to bylo tedy zatraceně působivé. Dokonce mám dojem, že se ani nebudu pokoušet sehnat původní film, protože bych si ráda zapamatovala tohle. Nejsem schopná posoudit, co všechno bylo dotočeno a co je původní (z textů na netu jsem pochopila, že zejména ten kazatel), každopádně celek šlapal jako hodinky snad v každém směru. Rozhodně se mi líbilo to, že film byl natočený způsobem, jako kdyby šlo kupříkladu o soudní drama či jinak vysoce seriózní nebo aspoň na tento post útočící film. Herci byli mňamkózní, stejně tak scénář a kamera. Jde o nezávislý snímek a přesto je každý záměr komponovaný s velkým důrazem na estetiku, mňam mlask. A třešinkou, kterou jsem si nechala na závěr, je pochvala hudby, kterou pro tu po-třicetiletou verzi napsal Scott Vladimir Licina. ♥ Ta se podílela na extázi, která se mě během filmu zmocňovala, alespoň z jedné třetiny, ne-li víc. Právě kvůli tomu bych snad tu pravou starou verzi vidět ani nechtěla, protože si Noc oživlých mrtvol nedovedu představit bez té mrazopudné strachomuziky. --- 17. 10. 2022 Tož už jsem viděla i tu původní verzi a taky dobrý. (03.09.2010)

Night of the Living Dead jsem paradoxně viděl z Romerova zombie seriálu jako poslední, a musím teda říci, že svůj debut se mu zatím překonat nepodařilo. Je pravda, že některé momenty už dnes působí trochu směšně, stejně tak jako chování postav, ale svou atmosféru film stále má (půlnoční projekce mu jistě pomohla). Moc se mi líbilo, že hrdinové získávali informace z televizního a rádiového vysílání - připadalo mi to dost reálné a vzpomněl jsem si při tom na povodně z roku 2002, kdy jsme čekali na nejnovější zprávy stejně nedočkavě jako oni. Vyzdvihnout se musí závěr, ten se totiž opravdu povedl (ačkoli má své logické mezery). Horror movie of the Year (30.11.2008)

USA päť cólov pod zemou. Americká zástava hrdo veje nad pustým cintorínom. Prázdnotu naruší pomätený, násilnícky chlap s vykazeným chrupom, napadajúci súrodenecký párik. Odkiaľsi vyliezajú mŕtvi, pretože unifikácia nie je ešte dokonaná. Začína zdanlivo bezdôvodné násilie na tých, čo sa ešte stále pohybujú na Zemi a nezaradili sa do poslušného radu. Krvavé kúsance a prijatie časti tela jeho zjedením zaraďuje všetkých živých do zástupu mechanických bábok (akási zvrátená forma svätého prijímania). Trhané, pomalé pohyby, vyprázdnené pohľady, mechanické naprogramovanie slúžiace jedinému cieľu. Všetky úkony mlčanlivých, zvláštne chrochtajúcich zombíkov mi pripomínali viac než čokoľvek iné práve robotov a zvuky ich hrkotajúcich mechanizmov. Brániaca sa menšina však vďaka zmäteným ženám a mužom neprekonajúcim svoje ego tiež nemá na ružiach ustlaté. No a záver ? Genocídu premeny tela uhryznutím strieda genocída automatických strelných zbraní. Na citlivé skúmanie odchýlok sa nehľadí. Romerova vizuálne podmanivá čiernobiela jazda od prvopočiatkov v sebe obsahovala filozofický podtext. Možno dobovo šmrcnutý vojnou Ameriky z Vietnamom, mne osobne utkvelo najmä vyššie uvedené. Je niečo horšie než smrť? Áno, niekedy je to život. (24.02.2008)

Šedesátá léta dvacátého století přinesla zásadní tematický posun pro filmové horory. Do té doby totiž žánrové snímky zobrazovaly ohrožení přicházející zvně našeho světa, zpravidla v podobě nadreálných monster typu upírů, vlkodlaků, mimozemšťanů či všemožných zvířecích bestií. V případě, že nositelem zkázy byl výplod člověka jako v případě doktora Frankensteina, bylo vždy jasně konstatované, že strůjcem zla je outsider stranící se společnosti. V roce 1960 přišel zásadní zlom s Psychem Alfreda Hitchcocka, kde vrahem byl na první pohled obyčejný mladý muž s psychickou poruchou. O čtyři roky později snímek The Last Man on Earth (Poslední muž na zemi, 1964) podle románu Richarda Mathesona Já, legenda (I Am Legend, 1954) rozvedl monstrositu obyčejných lidí do apokalyptických rozměrů. Potenciál tohoto směru dovedl do maxima George A. Romero ve svém debutu Noc oživlých mrtvol, který inicioval zlom v ikonografii filmových zombií. Nejen, že oživlé mrtvoly ani náznakem nespojuje s mystikou či okultismem, ale ani se nezatěžuje tradičně nesoudným vysvětlováním jejich původu. Zombie zde totiž slouží nikoli jako laciná atrakce, ale coby katalyzátor vyprávění. Nejzásadnější posun, s nímž Romero přišel, bylo přenesení pozornosti z vnější hrůzy fantaskních zrůd na vnitřní zlo, které se ukrývá v lidech samotných. Romerova nihilistická vize společnosti hroutící se tváří v tvář iracionálnímu ohrožení rezonovala s dobovými náladami v Americe konce šedesátých let. Vleklá válka ve Vietnamu a její dopad na veřejné mínění a polarizaci společnosti v USA se odráží jednak v obsažených mediálních obrazech apokalypsy, ale také v zastřešující nedůvěře vůči státním aparátům. V době uvedení filmu nicméně málo kritiků dokázalo ocenit komplexnost a myšlenkovou výbušnost snímku. Naopak spíše jeho autorům spílali za explicitní násilí a absenci jakýchkoli pozitivních hodnot. Již o pět let dříve ustanovil trashový klasik Herschell Gordon Lewis svým snímkem Krvavá hostina (Blood Feast, 1963) žánr gore filmu a záhy i další tvůrci zkoušeli explicitní krvavé výjevy povýšit na přímočarou atrakci. Nicméně fušerskost a okatá hloupost Lewisových snímků i děl jeho následovníků umožňovaly divákům získat vůči zobrazovaným hrůzám bezpečnou distanci. Tentokrát ale díky dramatickému vyprávění, s důrazem na konflikty mezi lidmi zbavenými racionálních jistot a bezpečí společenské struktury, veškeré zobrazované hrůzy přesně cílí na úzkosti a podvědomé obavy publika. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Americký režisér George Andrew Romero, dnes všeobecne uznávaný kráľ zombie horroru, natočil v roku 1968 svoj filmový debut, ktorý odštarotival jeho úspešnú karieru zombie tvorcu. Toto dielo už mnoho krát prekonal svojimi ďalšími snímkami, v ktorých ďalej rozvíja tento horrorový subžáner. "Noc oživlých mŕtvol" však treba rešpektovať ako základný kameň; ako niečo, čo dalo impulz ku vzniku nového filmového fenoménu - zombie horror! **** (18.09.2008)