Noc živých mŕtvych

Vzhľadom na rok vzniku ide o naozaj kvalitný horor, ktorý položil základy všetkému, čo sme doteraz o zombie videli. Kedže prevažná časť z nás už videla možno aj desiatky zombie hororov, tak táto stará klasika mnohých až tak nenadchne, ale vo svojej dobe muselo ísť o veľkú udalosť.Tá čiernobiela filmu vôbec neškodí, práve naopak. 80%. (04.12.2011)

Vynikající horor z doby, kdy ještě k vybudování atmosféry, hrůzy, strachu a děsu nebylo zapotřebí hektolitrů krve a desítek "lekaček". Od samého začátku má Noc oživlých mrtvol spád a ačkoliv mrtvoly vypadají na dnešní poměry až příliš normálně (až moc živě), tak děsivost tomuto počinu upřít nelze. Skvělé herecké výkony hlavních hrdinů, klaustrofobní prostředí a mysterióznost samotného námětu, to vše mě vede k plnému počtu hvězdiček. (05.04.2015)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire? Možná, ale já bych se obešla i bez něj. Horor není můj oblíbený žánr, tohle mi připadalo spíš jako fraška. Hudba, která by měla stupňovat napětí spíš ruší, je příliš hlučná a jednotvárná, chybí momenty ticha, které napětí mnohem víc vygraduje. Asi nejsem nejotrleší divák - nic mě nešokovalo ani nevyděsilo. Ale mi líto, podle mne zbytečně natočený film. (08.07.2014)

Noc oživlích mrtvol jsem viděl až jako třetí v pořadí po Romerově Úsvitu mrtvých a Dni mrtvých, což mi trochu narušilo zážitek. Tehdy jsem jí dal čtyři hvězdy. Ovšem dnes jsem se po čase podíval znovu na tuhle hororovou klasiku a musím říct, že je to prostě pecka, která si to plné hodnocení zaslouží. Samozřejměbych mohl jmenovat věci, které se snímku dají vytknout, ale je to přecijen milník hororové historie a to už skoro padesát let starý, a proto můžeme nějaké ty drobné nedostatky opomenout. Nezapomenutelné scény, skvělá hudba a klasické téma dělají z tohoto snímku perlu, které bychom si měli vážit. Proto dám bez váhání plné hodnocení, i když následující Úsvit mrtvých mám daleko radši. (29.12.2011)

Šedesátá léta dvacátého století přinesla zásadní tematický posun pro filmové horory. Do té doby totiž žánrové snímky zobrazovaly ohrožení přicházející zvně našeho světa, zpravidla v podobě nadreálných monster typu upírů, vlkodlaků, mimozemšťanů či všemožných zvířecích bestií. V případě, že nositelem zkázy byl výplod člověka jako v případě doktora Frankensteina, bylo vždy jasně konstatované, že strůjcem zla je outsider stranící se společnosti. V roce 1960 přišel zásadní zlom s Psychem Alfreda Hitchcocka, kde vrahem byl na první pohled obyčejný mladý muž s psychickou poruchou. O čtyři roky později snímek The Last Man on Earth (Poslední muž na zemi, 1964) podle románu Richarda Mathesona Já, legenda (I Am Legend, 1954) rozvedl monstrositu obyčejných lidí do apokalyptických rozměrů. Potenciál tohoto směru dovedl do maxima George A. Romero ve svém debutu Noc oživlých mrtvol, který inicioval zlom v ikonografii filmových zombií. Nejen, že oživlé mrtvoly ani náznakem nespojuje s mystikou či okultismem, ale ani se nezatěžuje tradičně nesoudným vysvětlováním jejich původu. Zombie zde totiž slouží nikoli jako laciná atrakce, ale coby katalyzátor vyprávění. Nejzásadnější posun, s nímž Romero přišel, bylo přenesení pozornosti z vnější hrůzy fantaskních zrůd na vnitřní zlo, které se ukrývá v lidech samotných. Romerova nihilistická vize společnosti hroutící se tváří v tvář iracionálnímu ohrožení rezonovala s dobovými náladami v Americe konce šedesátých let. Vleklá válka ve Vietnamu a její dopad na veřejné mínění a polarizaci společnosti v USA se odráží jednak v obsažených mediálních obrazech apokalypsy, ale také v zastřešující nedůvěře vůči státním aparátům. V době uvedení filmu nicméně málo kritiků dokázalo ocenit komplexnost a myšlenkovou výbušnost snímku. Naopak spíše jeho autorům spílali za explicitní násilí a absenci jakýchkoli pozitivních hodnot. Již o pět let dříve ustanovil trashový klasik Herschell Gordon Lewis svým snímkem Krvavá hostina (Blood Feast, 1963) žánr gore filmu a záhy i další tvůrci zkoušeli explicitní krvavé výjevy povýšit na přímočarou atrakci. Nicméně fušerskost a okatá hloupost Lewisových snímků i děl jeho následovníků umožňovaly divákům získat vůči zobrazovaným hrůzám bezpečnou distanci. Tentokrát ale díky dramatickému vyprávění, s důrazem na konflikty mezi lidmi zbavenými racionálních jistot a bezpečí společenské struktury, veškeré zobrazované hrůzy přesně cílí na úzkosti a podvědomé obavy publika. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)