Rod Draka

Syndrom Game of Thrones je zřejmě dědičnej. A tak divák sleduje, kterak mezi sebou incestní rod intrikuje, zrazuje a manipuluje, ale přitom vlastně není svědkem ničeho zajímavýho. Aneb když seriál začíná bejt dobrej výhradně ve chvílích, kdy dochází k nečekaným, často brutálním či zbytečným zvratům, kde všechno před nimi a po nich je jenom kvadrilion dialogů či nudnejch scén, který nestaví ani charaktery, ani svět, ale prostě jsou, aby k tomu zvratu mohlo časem dojít. To se víc vyplatí pustit si stokrát Dunu nebo LOTR, kterými se beztak R.R. Martin hojně inspiruje, ale jsou scénářem i režií o předalekou galaxii jinde, než trávit čas u něčeho, co existuje jenom z popularity původní tvorby, která sama o sobě už v posledních řadách musela bejt vycucávaná z prstu, aby všem zúčastněným zaplatila účty na roky dopředu. House of the Dragon je vyprázdněnej soubor předobrazů, kde se zase hraje o trůny - akorát tam se to aspoň sekalo, řezalo, bodalo a mlátilo! (24.10.2022)

Oproti první sérii podstatně lepší dialogy a práce s charaktery ženou diváka vstříc perfektnímu finále každý jedný epizody, přestože v každý z nich je pořád půl hodiny sraček navíc. Divák tak ve vší tý hře o trůny sleduje naprostý zbytečnosti, o který kdyby byla série ochuzená, zbylo by v rozpočtu na další dva díly, jež by bohatě stačily na dovyprávění příběhu. (07.08.2024)