Elvis

Myslet si, že na počátku Rock and Rollu byl Elvis a teprve pak se vše od toho velkého třesku rozjelo by byla chyba... Ačkoliv ve filmu to skoro vypadá, že Elvis byl první a přišel se zcela novým pojetím původně černošské hudby, nebyl sám a rozhodně ne první. Vzpomeňme třeba na mého oblíbeného Chucka Berryho! Nicméně Elvis k tomu dal kus toho svého charisma, pohyb a pěkný kukuč. Mládež moc nebavila dohasínající éra big bandů ani veřejně oblíbená country a byla lačná po něčem novém.  On lecos nabízel i styl boogie-woogie, kdy dnes při poslechu nejedné skladby z konce čtyřicátých let tam ten rock and roll lehce zaznívá...  Luhrman umí divákovi naservírovat opulentní diváckou hostinu. Kdo viděl pár jeho předchozích snímků, dobře to ví! S volbou Butlera jsem měl trochu problém, protože Elvise znám, mám ho rád a pochopitelně dobře znám i to jak vypadal. Hlavně mladý Elvis si moc podobný nebyl (soudím já). Ale pak zas byly ve filmu momenty, kdy jsem až se zatajeným dechem občas viděl to zhmotnění legendy. Hlavně při tanečních kreacích a typickém stání na špičkách. Ke konci, těsně před smrtí už s odulými tvářemi byl Buler podobný Elvisovi nejvíce.  Hanks byl super jako vždy byť tady hraje docela hnusnýho týpka což je pro jeho role nezvyklé. :-). I přes vražednou stopáž a moji únavu po sobotní pařbě jsem film dokoukal a moc se mi to líbilo. Nebylo to úplně za maximální hodnocení, ale takhle má nějak vypadat životopisný film o zpěvákovi. Film, který nenudí, který nakoukne pod pokličku jeho soukromého života abychom se nakonec dozvěděli že tihle lidé mají podobné osudy. Ti opravdu talentovaní jsou jako hvězdy. Září, svítí, jejich lesk a síla dopadá na všechny. Ony samotné ale postupně uvnitř vyhořívají. Stres, napětí, časté cestování, rodinné vztahy, milenky... To vše pak ubírá jejich silám a ony obklopeny luxusem, ale osamělé často sahají po drogách. Někdo aby alespoň na chvilku unikl, někdo aby mohl pokračovat dál... Pro mne takto poslední vyhaslou hvězdou byla mnou milovaná Dolores O'Riordanová... Způsob jakým je film vyprávěn je opravdu nápaditý a moc se mi líbily ty retro filtry a komixové vsuvky. Krásně to charakterizovalo ty Státy deset let po válce... Luhrmann navíc vsadil na jistotu původních klipů či nahrávek Elvise, takže kdo se orientuje má regulérní pocit Déjà vu.. Ať už to jsou pusinkovací scény s divačkami v kasínu či při písni If I Can Dream, kdy Elvis ve sněhobílém kvádru zpívá před temným pozadím s červeně rozsvíceným nápisem Elvis... A tak to má být, když se točí o takovéhle legendě, není prostor na experimenty. Je třeba však nají míru mezi stářím zatuchlými rekvizitami i snímky a to naštěstí Baz Luhrmann umí dokonale.  Film je myslím velmi pěknou poctou Elvisovi. Trochu mne mrzí, že tam zazněly jeho hlavní vypalovačky a žádná z pomalých balad, kterých měl také spoustu... Jestli dívky šílely z drsných rockových písní pak z ty milostné balady na ně musely působit jako rána na komoru... Po Elvisovi tu zůstal úžasný odkaz v podobě jeho nezapomenutelných písniček, neskutečných ohozů a růžových silničních křižníků značky cadillac. Ale to není vše, čerpaly z něj Beatles a stovky dalších kapel... A když si dnes pustím mého oblíbeného Richarda Hawleye, který se k jeho odkazu nenásilně ale přesto naprosto jednoznačně hlásí, vím, že Elvis nezemřel.  * * * * (15.08.2022) (menej) (viac)