Europa '51

Výborný výkon Ingrid Bergman v mnohostranné roli ženy, která prošla radikální proměnou od lehkomyslné buržoazní paničky až k altruistické světici. Rossellini v ní objektivně paralelizoval kritiku sociální situace v poválečné Evropě s tendencí k ideologii a k zjednodušování. Jak by mohla moderní společnost reagovat na jedince, kteří se chtějí oddaně obětovat pro potřeby druhých, zobrazuje velice působivý závěr. (14.06.2011)

K Rosselliniho neorealistické hagiografii snad jen pár slov z jejích - ne nejzanedbatelnějších - pramenů: „To bude nový úsvit, nové slunce, které vyjde tam, kde to opotřebované zapadne, a přinese světlo těm, kteří žijí v temnotách a v nejistotě, místo onoho opotřebovaného slunce, které pro ně nezáří.“ (Dante) (21.08.2015)

Ingrid Bergman si príliš so svojim manželom nerozumela, ako po osobnostnej stránke, tak po umeleckej. O Európe 51 to našťastie neplatí. V neorealistickom príbehu hraje Ingrid ztelesnené dobro, sväticu, paradoxne v dobe, keď ju za jej opustenie manžela a svatbu s Rosselinim prestali považovať za sväticu v Hollywoode. Pekná irónia. Pokiaľ film vo svojej dobe pokladá otázku, či je možná takáto obetavá sebarealizácia, v dnešnej dobe by bola odpoveď jasná. (01.06.2012)

Ani po rokoch nic moc socialna drama. Ingirid Bergman bola len lakadlom, aby sa divaci chytili. Kecy o svatom Farntiskovi z Assissi /1180 - 1240/ ma tiez neujali, lebo to boli kecy v kleci. Retronuda. Rosseliniho najlepsie filmy ostavaju Germania Anno Zero 1948 a este i Paisa 1946 s vybornou Giulettou Masinou. 50 % (28.03.2021)

Článek obsahuje spoilery. Irene, žena z vyšší společnosti je natolik zabraná do udržování svého postavení, že nevěnuje dostatek času svému synovi. Ten vinou jejího přehlížení zemře. Irene si začne uvědomovat nedostatky svého třídního zařazení a začne pomáhat sociálně slabším rodinám (její snaha ji zavede až do továrny k běžícímu pásu). Její rodina (matka, manžel) nedokážou pochopit její empatii, soucítění s chudinou, odvrácení se od svého postavení. Ve chvíli, kdy Irene dopomůže k útěku mladého zločince („dopomůže“, samozřejmě však s těmi nejčistšími úmysly), její rodina toho využije, a aby zabránila skandálu, nechá Irene nastálo hospitalizovat v zařízení pro duševně choré. Irene se už ani nebrání, jelikož jen naprosté odloučení/samostatnost/samota ji sblíží se všemi ostatními. Dobrými i zlými. Evropa 51 nepropaguje socialismus, ani křesťanství. Přitom Irene tak trochu působí jako světice i hlasatel dělnických práv. Nad tím vším se klene hluboce humanistická myšlenka o tom, že všichni mají právo na kvalitní život, a tím, že se rozhodneme tento fakt ignorovat (nepodat pomocnou ruku), zabráníme i těm ojedinělým snahám o nápravu. Na druhou stranu Rossellini vypráví svůj příběh poměrně pateticky, nemá to tolik dokumentárních prvků jako první spolupráce Rossellini-Bergmanová Stromboli (když scéna z továrny je dostatečně vypovídající o realitě, i beze slov), příběh působí trochu vyumělkovaně. To celé ale prosvětluje skvělý výkon Bergmanové (její výraz je úplně jiný než v jiných filmech, takový zasněnější, ne tak drzí jako ve Stromboli), krásná kamera (ostře kontrastující černé obleky hrdinky a světlé dekorace za ní), a příjemná gradace děje. Na podobné filmy už se dnes nemůže dívat každý (vzhledem k tématu a způsobu vyprávění), ale kdo přistoupí na hru, bude odměněn příjemným zážitkem. (14.02.2006)