Nemecko v roku nula

Ak sa niekomu podarí za sedemdesiat minút natočiť a zachytiť úzkosť a celú krutú povojnovú situáciu tak silne a dôveryhodne ako Rossellini v tomto snímku, tak neuverím. Iní na to potrebujú minimálne dve hodiny a kopu hercov. Tu, prostredníctvom príbehu jedného chlapca som sa dočkal skvelého a silného príbehu. Tá atmosféra zrúcanín Berlína je neskutočná. 80%. (28.02.2008)

Některé depky prostě nestárnou, i když jsou úzce spojeny s časem a místem svého vzniku. To je případ Německa v roce nula, jednoho z etalonů italského neorealismu a závěrečné části volné válečné trilogie Roberta Rosselliniho. Slavný, leč v řadě ohledů kontroverzní filmař měl tou dobou za sebou už úspěšné snímky Řím, otevřené město a Paisa, rovněž řazené do neorealistického kánonu. Jejich pokračování je sice z hlediska stopáže nejkratší, i na ploše necelých 80 minut však dokáže vykreslit morální prázdnotu a celonárodní zbídačenost jako máloco jiného. Více zde. (10.08.2023)

Je vidět, že to měl Rossellini propracované a že přesně věděl, jak to chce podat, ale osobně mi to přišlo celé dost urychlené, tezovité v dialozích a hlavně mi vadil přehnaně pesimistický konec, který jsem si pustil asi třikrát za sebou, abych se přesvědčil, že v něm ta symbolika není tak negativní, ale vždycky jsem to vnímal stejně. Žít se dá za každé doby, i když je sebeobtížnější a tohle mi vždycky přijde jako nejhorší možné řešení situace. Závěr je ale spíš problém můj, protože svůj smysl a opodstatnění má a já s ním jen nesouhlasím, takže všeobecně tu je největším problémem tezovitost. Rossellini chtěl co nejjasněji vyjádřit, v jakých poměrech žijí lidé v Německu těsně po konci druhé světové války a určitě to ukazuje pravdivě. Jenže celá situace tu vyplývá často nepřirozeně z úst postav, jako by se o ní takhle až didakticky bavili neustále. Zpočátku jsem ještě nad tím mávl rukou, ale bylo toho tolik, že mě to postupem času tahalo za uši a vždycky, když mě ten film plně pohltil, mě pár takových dialogů zase vrátilo do stejného stavu jako předtím. Rossellini to sice ve svém záměru má skvěle propracované a ve formě obzvlášť (jak už jsem psal), ale kdyby to pojal jinak, udělal by jenom líp. Bylo by to údernější, silnější a hlavně uvěřitelnější v tom smyslu, že by divák sledoval životné postavy se skutečnými problémy a ne jen fakt deklamující figurky. I když to je možná moc extrémní popis, vzhledem k tomu, že tu každý má nějaký charakter, ale stejně, vše vlastně na sílu. Silné 3* (20.11.2023)

Povojnové Nemecko, chudoba, beznádej, trosky... Na prelome režimu, v ruinách zničenej bašty nacizmu, sa odohráva nešťastný príbeh mladého chlapca, neskúseného, ovplyvniteľného. Rossellini rozohráva svoju neorealistickú hru v ozajstnom spustošenom Berlíne... lenže, je to tak uveriteľné ? Nejde o pohnútky, motívy hrdinov, ale o vlastnosti, mentalitu či temperament. Akoby sa príbeh odohrával v Ríme ( či inom talianskom meste ), nie v Berlíne. To je moja brzda k najvyššiemu hodnoteniu. 90 %. (26.02.2008)

Rossellini zůstal na půl cesty, svůj příběh, který by měl občas nechat diváka odpočinout aby se "do toho všeho trochu dostal" nahnal šíleným tempem (vážně nevím proč) až do finále, ve kterém ještě zcela nepochopený hlavní hrdina dospěje k stěží pochopitelnému tragickému konci. Dialogy se chrlí o překot, scéna stíhá scénu (skoro jako v Prison Breaku :)) --- přitom tato látka si žádá zastavení, jak krásně je to vidět v dalším neorealistickém dílku Zloději kol - tam je to tempo tak dokonale vyvážené, že se člověk k tomu jádru dostane a na konci to všechno "spapá" (to nemyslím zle) jedna báseň. Nevím jestli se Rossellini v Berlíně bál, nebo jestli měl omezené zásoby filmového materiálu - ale ta docela i zjevná snaha narvat tento film do nějakého minimálního rámce Německo v roce nula v mých očích dost degraduje. Umberto D či právě Zloději kol (Vittorio de Sica) jsou o třídu lepší! 6/10 (27.02.2008)