Nemecko v roku nula

Z Rosselliniho po/válečné trilogie je NĚMECKO V ROCE NULA filmařsky nejradikálnějším, nejnelítostnějším a divácky nejobtížněji uchopitelným filmem, současně cynickým i jímavým, realistickým i symbolickým. Dílem, které zůstává dodnes vzrušující (mimo jiné) právě pro svou vnitřní rozporuplnost. ___  Na nejzákladnější úrovni můžeme v NĚMECKU V ROCE NULA pozorovat zvláštní nesoulad už ve střetu vysoce úzkostné vizuální zkušenosti s rozbombardovanými berlínskými ulicemi a ateliérové povahy interiérových scén natočených v Itálii. To má i svůj anekdotický rozměr, když původně podvyživení němečtí herci museli po měsících italského pobytu pro interiérové natáčení opět zhubnout. Mnohem podstatnější je ale rétorický princip v pozadí NĚMECKA V ROCE NULA, jenž vznáší otázky na naše samotné chápání neorealismu jakožto formy realismu v idealistickém smyslu objektivního vyjádření skutečnosti. ___    Na první pohled se totiž zdá, že film nabízí nezúčastněný observační přístup reprezentující stav světa a společnosti právě v konkrétní historické situaci, což ještě umocňují ony skličující berlínské záběry. Při bližším pohledu jde ale o dílo spíše introspektivní a subjektivizující, když do centra vyprávění staví chlapce Edmunda, skrze nějž svůj svět interpretuje. Působivé prostředí ruin tak lze najednou chápat coby expresionistické, a tedy vysoce stylizované zprostředkování vnímání Edmunda, vyrostlého v hodnotách nacistické ideologie, jenž náhle musel dospět a který je jako jediný ve své rodině ochotný i schopný převzít odpovědnost – i za čin, který se mu zdá logický, ale… ___    Edmund prochází ulicemi, domy a chodbami, občas jen pozoruje a občas se zapojuje, občas je dítětem a občas dospělým, občas aktivně vyjednává s pedofilními nacisty či pašuje pro samozvané vůdce komunit. Film nám přitom současně odepírá možnost vstoupit do jeho mysli a explicitně pojmenovat jeho dilemata, čímž ještě více koketuje spíše se symbolismem než s realismem. To ostatně vrcholí působivou závěrečnou scénou coby zneklidňujícím spojením lhostejnosti a osudovosti, explicitní věcnosti a implicitní melodramatičnosti, čímž už pětasedmdesát let provokuje k interpretacím. ___   Snímek navíc dráždí i tím, že si s výše popsaným principem hned dvěma způsoby pohrává: zaprvé Edmundovo hledisko nečekaně opouští a soustřeďuje se na jeho sestru, zadruhé často nechává kameru toulat se prostorem nezávisle na chlapci, čímž jejich vztah ještě více problematizuje. NĚMECKO V ROCE NULA dodnes zůstává obtížně zařaditelným, otevřeným dílem… které je navíc v zobrazení berlínské poválečné společnosti velmi kruté a není divu, že se širší německé distribuce dočkalo až po třiceti letech. A právě tento vpravdě nelítostný pohled na poraženého nepřítele je volbou chlapce coby jeho zprostředkovatele ještě umocněn. [Napsáno pro LFŠ 2023] (10.08.2023)

Depka jako blázen. Chtěla jsem říct sugestivní, ale když tak nad tím víc přemýšlím, tak lepší slovo mi přijde stylizovaná. Protože to, jakým způsobem si film vybere hlavního hrdinu, čím ho nechá projít a co během toho vidí, mi přijde už trochu na úrovni symbolismu a podobenství. Sice o konkrétním místě a problémech, ale realismus bych tomu úplně nepřisuzovala. (15.03.2012)

Rossellini se rozhodl uzavřít svou trilogii reflektující Druhou světovou válku přímo v Německu. Italský režisér zobrazuje bývalé nacisty v nelehké situaci. Neodvrací hlavu od válečných hrůz, které spáchali, ale přesto je bere jako lidské bytosti, což pouhé dva roky po největším váléčném konfliktu lidstva dokázal jen málokdo. Ne všichni se ale snaží oprostit od nacistické ideologie, která jim během předchozích let zatemnila mysl. Takového člověka představuje pedofilní učitel Henning, který malého Edmunda přesvědčuje o nacistické teorii silnějšího. Malý chlapec bloudí berlínským městem duchů, kde stále doznívá Hitlerův hlas, a snaží se pro svou rodinu udělat vše možné i nemožné. Bezútešný závěr jen potvrzuje, že Německo se z morální kocoviny bude zpamatovávat ještě dlouho... (26.05.2006)

Možná jsem měl přílišná očekávání, ale tenhle film mě rozhodně zklamal. Kulisy rozbombardovaného Berlína jsou sice velmi sugestivní, ale příběh mi připadal nevěrohodný a psychologicky zcela plochý. Autentičnosti navíc rozhodně nepřidá zpěvná italština, která chtě nechtě do Berlína nepatří. Škoda, přeškoda... 7/10 Zajímavé komentáře: Jossie, rawen, Aluska88, Gil-galad (01.02.2009)

Některé depky prostě nestárnou, i když jsou úzce spojeny s časem a místem svého vzniku. To je případ Německa v roce nula, jednoho z etalonů italského neorealismu a závěrečné části volné válečné trilogie Roberta Rosselliniho. Slavný, leč v řadě ohledů kontroverzní filmař měl tou dobou za sebou už úspěšné snímky Řím, otevřené město a Paisa, rovněž řazené do neorealistického kánonu. Jejich pokračování je sice z hlediska stopáže nejkratší, i na ploše necelých 80 minut však dokáže vykreslit morální prázdnotu a celonárodní zbídačenost jako máloco jiného. Více zde. (10.08.2023)