Nemecko v roku nula

Nepopírám, že režisérův monolog jak chápat tenhle film, mě celkem vyděsil. Bál jsem se že se film zvrhne v "černobílý" dokument. Ale nakonec se mi dostalo pravé neorealistické dávky. Velmi působivý film nátáčený v ruinách Berlína. V sympatických 70 minutách nám režisér představil mnoho k zamyšlení, a to zejména otázku "kolektivní viny". Ač by se mohlo zdát že jde o velice angažovaný snímek, režisér celou tématiku pojal velice citlivě. V době kdy se vždy prosazuje politická vyváženost, působí tento film zcela realisticky a jeho vyznění je silnější než kdejaký dokument o druhé světové válce. (26.05.2006)

V Německu se tenhle film prý moc nelíbil. No pravdě řečeno nedivím se tomu. Každopádně forma zpracování sice je poněkud těžko divácky uchopitelná, ale poselství co ten film chce říct je myslím si zcela jasné. Navíc reálné kulisy po válce těžce zbídačeného Berlína přidávají na bezvýchodnosti. No snad je tu aspoň ta malá jiskřička naděje v tom, že to snad úplně nejhorší už je tu minulostí, ale i přítomnost je hodně bolestná. Každopádně film který určitě není na zvednutí nálady. Jak říkám místy těžko uchopitelný a vyloženě nedivácký, ale zase při kratší délce nuda určitě nehrozí a tak bych to celkově viděl na lepší tři hvězdice a k tomu přihodím 65% (13.06.2024)

Některé depky prostě nestárnou, i když jsou úzce spojeny s časem a místem svého vzniku. To je případ Německa v roce nula, jednoho z etalonů italského neorealismu a závěrečné části volné válečné trilogie Roberta Rosselliniho. Slavný, leč v řadě ohledů kontroverzní filmař měl tou dobou za sebou už úspěšné snímky Řím, otevřené město a Paisa, rovněž řazené do neorealistického kánonu. Jejich pokračování je sice z hlediska stopáže nejkratší, i na ploše necelých 80 minut však dokáže vykreslit morální prázdnotu a celonárodní zbídačenost jako máloco jiného. Více zde. (10.08.2023)

Povojnové Nemecko, chudoba, beznádej, trosky... Na prelome režimu, v ruinách zničenej bašty nacizmu, sa odohráva nešťastný príbeh mladého chlapca, neskúseného, ovplyvniteľného. Rossellini rozohráva svoju neorealistickú hru v ozajstnom spustošenom Berlíne... lenže, je to tak uveriteľné ? Nejde o pohnútky, motívy hrdinov, ale o vlastnosti, mentalitu či temperament. Akoby sa príbeh odohrával v Ríme ( či inom talianskom meste ), nie v Berlíne. To je moja brzda k najvyššiemu hodnoteniu. 90 %. (26.02.2008)

Rossellini zůstal na půl cesty, svůj příběh, který by měl občas nechat diváka odpočinout aby se "do toho všeho trochu dostal" nahnal šíleným tempem (vážně nevím proč) až do finále, ve kterém ještě zcela nepochopený hlavní hrdina dospěje k stěží pochopitelnému tragickému konci. Dialogy se chrlí o překot, scéna stíhá scénu (skoro jako v Prison Breaku :)) --- přitom tato látka si žádá zastavení, jak krásně je to vidět v dalším neorealistickém dílku Zloději kol - tam je to tempo tak dokonale vyvážené, že se člověk k tomu jádru dostane a na konci to všechno "spapá" (to nemyslím zle) jedna báseň. Nevím jestli se Rossellini v Berlíně bál, nebo jestli měl omezené zásoby filmového materiálu - ale ta docela i zjevná snaha narvat tento film do nějakého minimálního rámce Německo v roce nula v mých očích dost degraduje. Umberto D či právě Zloději kol (Vittorio de Sica) jsou o třídu lepší! 6/10 (27.02.2008)