Nemecko v roku nula

Depka jako blázen. Chtěla jsem říct sugestivní, ale když tak nad tím víc přemýšlím, tak lepší slovo mi přijde stylizovaná. Protože to, jakým způsobem si film vybere hlavního hrdinu, čím ho nechá projít a co během toho vidí, mi přijde už trochu na úrovni symbolismu a podobenství. Sice o konkrétním místě a problémech, ale realismus bych tomu úplně nepřisuzovala. (15.03.2012)

Samozřejmě je nezpochybnitelná poválečná snaha se v jednotlivých národních kinematografiích vyrovnat s realitou války, která často pro jednotlivce nebo celé rodiny nekončila ze dne na den. Filmy s výrazným humanitním poselstvím můžeme v prvních poválečných letech najít po celém světě. U nás ty oslavy byly plné nefalšovaného patosu a glorioly, případně se našel prostor i pro satiru. To jsou všichni ti Mlčící hrdinové a Muži bez křídel, případně Nikdo nic neví. Hollywood u této vlny vyrovnávání se s minulostí také nemohl chybět. Pro Čechy pak zůstane navždy atraktivní film Poznamenaní atd. Jen se obávám, že velmi špatně reaguju na ponechání celé tíže této nepříjemné výpovědi na ramenou dětského hrdiny. A Rosselliniho film bohužel nenabízí žádného partnera Edmundu Köhlerovi (Moeschkeovi), čímž se poselství celého roku nula stává poněkud intimnějším, z tragédie národa se stává tragédie jednotlivce. A to bych považovala minimálně za téma k diskusi, že. (15.06.2017)

Rossellini se rozhodl uzavřít svou trilogii reflektující Druhou světovou válku přímo v Německu. Italský režisér zobrazuje bývalé nacisty v nelehké situaci. Neodvrací hlavu od válečných hrůz, které spáchali, ale přesto je bere jako lidské bytosti, což pouhé dva roky po největším váléčném konfliktu lidstva dokázal jen málokdo. Ne všichni se ale snaží oprostit od nacistické ideologie, která jim během předchozích let zatemnila mysl. Takového člověka představuje pedofilní učitel Henning, který malého Edmunda přesvědčuje o nacistické teorii silnějšího. Malý chlapec bloudí berlínským městem duchů, kde stále doznívá Hitlerův hlas, a snaží se pro svou rodinu udělat vše možné i nemožné. Bezútešný závěr jen potvrzuje, že Německo se z morální kocoviny bude zpamatovávat ještě dlouho... (26.05.2006)

Ak sa niekomu podarí za sedemdesiat minút natočiť a zachytiť úzkosť a celú krutú povojnovú situáciu tak silne a dôveryhodne ako Rossellini v tomto snímku, tak neuverím. Iní na to potrebujú minimálne dve hodiny a kopu hercov. Tu, prostredníctvom príbehu jedného chlapca som sa dočkal skvelého a silného príbehu. Tá atmosféra zrúcanín Berlína je neskutočná. 80%. (28.02.2008)

Některé depky prostě nestárnou, i když jsou úzce spojeny s časem a místem svého vzniku. To je případ Německa v roce nula, jednoho z etalonů italského neorealismu a závěrečné části volné válečné trilogie Roberta Rosselliniho. Slavný, leč v řadě ohledů kontroverzní filmař měl tou dobou za sebou už úspěšné snímky Řím, otevřené město a Paisa, rovněž řazené do neorealistického kánonu. Jejich pokračování je sice z hlediska stopáže nejkratší, i na ploše necelých 80 minut však dokáže vykreslit morální prázdnotu a celonárodní zbídačenost jako máloco jiného. Více zde. (10.08.2023)