Hlídač č. 47

Starý Hlídač č.47 je jako obnošený kabát po babičce. Strojená elegance smrdí naftalýnem a kouzlo tehdejší doby je nenávratně pryč. Dialogy místy připomínají čirý dadaismus, který přerůstá v nechtěnou frašku. Expresivní herectví pouze podtrhuje onu křeč sdělit něco velmi závažného. Československý Taxikář je tak spíše smutným příkladem křečovitého dramatu, než intimním dramatem muže zlomeného válkou. (25.11.2008)

Velice pěkný a citlivý film zfilmovaný podle románu Josefa Kopty. Film vypráví o jednom starém traťovém hlídači ( skvělý-J. Průcha-alias F. Douša) který dočasně ohluchne. Předstírá ale i nadále ztrátu sluchu i po uzdravení jen proto aby tak zjistil pravdu o vztahu mladé manželky (M.Glázrová-alias Anna) k vesnickému hejskovi (L. Boháč-alias-Ferdinand Zuska). To je na celém filmu asi i nejlepší a nejhumornější zachycený moment, dozvědět se takovouto-fikanou ale trochu nevinnou cestou co o něm kdo říká za jeho zády... Na scénáři se tenkrát novátorsky podílel tehdy začínající režisér O. Vávra a jako by to byla od přezvěst jakou cestou se později vydá. Jinak ještě navíc to byli první velké role všech tří hlavních protagonistů. J. Rovenský který film režíroval se ale premiéry filmu po náhlém úmrtí nedožil a film dokončil až Jan Sviták, který tou dobou měl na svém kontě tak desítku neméně úspěšných filmů. Jeden z nejlepších filmů třicátých let s opravdu vynikajícím výkonem v hlavní i vedlejší roli, navíc velice dobrá je i Deglova kamera a exteriéry natáčené někde v Posázaví. A myslím si že i na dobu vzniku to nebylo až tak nejhorší, i co se týče obrazu a zvuku...Jsou i horší filmy s té doby a to i mezi těmi méně zdařilými. Jen mě těší, že v té záplavě všech prvorepublikových filmů (převážně veseloher), najdeme i takto zdařilé dramatické filmy. Viz. třeba ještě: Bílá nemoc, Před maturitou, Panenství apod. (05.06.2006)

Film je to v mnohém skvělý, výjimečný a slibný. Sám námět je sice ohromně jednoduchý, ale tvárný. Scéna ohluchnutí je výborně natočená a některé detaily, včetně předmětů v pozadí (např. hodiny), jsou příjemně ozvláštňující. Bohužel ale děsně rušivě na mě působily podivně vyráběné emoce a vůbec jednání postav působí místy prapodivně - z nešťastné lásky si nechám rozjet hlavu, ale za pár minut už mám zase choutky a jsem ten největší hajzl z okolí... Hlavní hrdina je někdy podezřele bystrý (u lékaře), ale někdy přímo nepochopitelně tupý a naivní. Anna je úžasně labilní, což mi v podání Marie Glázrové taky zrovna nesedlo. Zkrátka by si jednotlivé charaktery zasloužily mnohem víc prostoru. Takhle pro mě byl nezajímavějším František Kovařík se svojí rakví. (29.04.2007)

Česká kinematografie na přelomu třicátých a čtyřicátých let pilně čerpala z naší literatury, většinou z hodnotných děl. To svědčí o tom, že i film si z velké části kladl vysoké umělecké nároky, které ovšem nebylo vždy snadné splnit, neboť film byl od samého počátku především zábavou a běžný divák přece jen dával přednost méně náročným titulům. Josef Kopta byl znám především jako autor legionářských románů, vytěžených z osobních zkušeností za jeho pobytu v Rusku v době první světové války a Hlídač patří do oblasti jeho děl psychologických, v nichž si všímal člověka, který se dostával do krizových životních situací. Hutné sevřené drama dvou mužů a jedné ženy se odehrává na železniční trati, která je zde chápána jako mohutná osudová řeka, po níž se místo vody valí tuny temné oceli. O to niterněji působí na diváky osamělý a zrazený hlídač František Douša, kterému náhlá ztráta sluchu otevírá nový pohled na svět. Režisér Josef Rovenský navíc využil děsivých zvuků provázejících noční vlaky a povýšil obrazový zážitek ještě o zvukovou dimenzi. Do hlavních rolí byli obsazeni dva přední členové činohry pražského Národního divadla Jaroslav Průcha a Ladislav Boháč, mezi něž je jako osudová femme fatale vsazena Marie Glázrová. V závěru natáčení však věčný snílek a tulák filmovými světy nečekaně umírá. Snímek pak narychlo dokončil Rovenského přítel, režisér a organizátor celého projektu Jan Sviták (film byl vyroben v hostivařském ateliéru FOJA). I přes tyto tragické okolnosti náleží Hlídač k vůbec nejlepším dílům domácí produkce zlatého věku české kinematografie. (06.10.2008)

Na rozdíl od Renčova podání působí vesnické prostředí v Rovenského verzi přirozeněji. Vesnice žije, což je patrné hlavně v hospodě. Na rozdíl od Renče je i veselo (hrobník v podání Františka Kováříka). Příběh si uchovává patřičnou dramatičnost, i když vztah Zusky a Anny je zpracován nepřesvědčivě, spíš divadelně - Anna (Marie Glázrová) říká "ne", odvrací se od Zusky (Ladislav Boháč) a vrhá se mu do náruče... Přesto i Glázrová dokáže zahrát vypjatou scénu - ve chvíli, kdy se "zpovídá" Doušovi má její hlas patřičný rozsah - od vyhroceného přes laskavý až po rozpolcený. Motiv hluchoty (a nevnímání) je patřičně zdůrazněn právě při této scéně. Zaujme motiv nedělního kostela a hospody - otevírají i uzavírají příběh. Spoluautor scénáře Otakar Vávra. (01.10.2010)