France

Už kdysi po traumatu, který mi přivodilo sledování celého P'tit Quinquina, jsem tušil, že Dumontův styl nebude moje krevní skupina. Přesto jsem se po letech nechal pod příslibem břítké satiry mediálního prostoru nalákat na France. Bohužel jsem ale dostal jenom to, co už od Dumonta důvěrně znám: nesnesitelnou nudu s postavama naprosto k vyliskání, kde ani při tom nejvyšším mentálním nasazení nedokážu odhalit nic, co by mi pomohlo dívat se na to s odstupem a odhalit v tom jakýkoliv oceněníhodný, natožpak příjemný aspekt. Nevidím v tom ani sofisitkovanou satiru, ani výsostnou stylizaci, ani zábavnou absurditu, jak to umí v podobně dead-pan laděných snímcích třeba Quentin Dupieux nebo Peter Brosens s Jessicou Hope Woodworth. U Dumonta prostě jenom trpím. Dumonta už nikdy. (26.05.2023)

Extrémne pomalý a nezáživný film, ktorý nie je ani novinárskym filmom, ani satirou, ale len úmornou drámou o vyhorení, stupňujúcou dej výhradne skrz deus ex machina. Postavy niekde medzi krajnou nesympatickosťou a kreténstvom (v tom je tá satira?). Škoda Ley a skvelého ústredného hudobného motívu. 50% a za mňa sklamanie roku. (08.07.2022)

Slávna televízna moderátorka a reportérka prežije vnútornú zmenu po tom, čo zrazí mladého chalana na motorke. Následky nie sú síce trvalé, ale pre France ide o možno najdôležitejšiu udalosť za posledné roky. Problém tohto dobre herecky zvládnutého filmu je v tom, že France je nepretržite nesympatická, nech robí, čo robí, nech plače nasilu, alebo úprimne. Problémy rieši neverou, čo nie je zrovna chovanie, vďaka ktorému by si nás omotala okolo prsta. Jej dieťa a manžel majú akoby v jej živote malú úlohu, čomu sa iba ťažko verí. Film sa z nejakého dôvodu vlečie, pričom nie je až tak dlhý. Léa je skvelá a vďaka nej nie je France stratou času. (02.10.2022)

Francouzi dokáží natočit takové orginály, že z toho jde hlava kolem. Tady se mě místy ten film neskutečně líbil ta kritika společnosti a jejich priorit byla někdy tak přesně trefená, že tada palec nahoru, horší to bylo z hlavní postavou, někdy jsem absolutně nechápal co se France honí palicí a její reakce a chování, to možná Chocholoušek na vrcholu své kariéry, ale já se teda absolutně nečapal, ale tak u mě obecně, ženská promluví a já mám víz otazníků než kdyby mlčela, takže možná holky daj France na pohodu, těžko říci, lehko ale říci, že Lea Seydoux mě tady přišla sexy a mám dojem že umí i hrát no a to se taky počítá. (04.09.2022)

France (2021) si své místo v mé top 10 za rok 2022 našlo především kvůli tomu, že jsem ze všech filmů, na které jsem byl letos v kině (pravda, tolik jich zase nebylo), o tomto přemýšlel nejdéle, resp. nejčastěji jsem se k němu ve svých myšlenkách vracel. Inu Dumont, všechny jeho filmy mě vyprovokovaly k zamyšlení (nejsilnějšími zážitky mně byly filmy Twentynine Palms a Hors Satan; i ty už jsem viděl opakovaně, stejně tak je mohu každému doporučit) Taktéž jsem díky němu objevil Léu Seydoux (ne že bych s ní předtím nic neviděl, ale teprve tu jsem si uvědomil, jak je to výborná herečka), v závislosti na tomto filmu jsem si tuto herečku umístil ve své top 10 hereček (často to obměňuji, hereckým topka je pro mě spíše rozcestníkem než výrazem nekritického obdivu, připomínkou toho, kdo si zaslouží, abych se jeho/její filmografii podrobněji věnoval; asi hlavně kvůli Lée kouknu na nejnovější bondovky). Ale vraťme se k reflexi samotného filmu, k čemu jsem dospěl, čím mě tento film nadchnul? Dvojím (spojité nádoby): I. Vizi světa (takovou ironickou šlehou), v němž to nejhorší, co se vám může stát, že se vám splní sny (v tomto ideální protiklad k dalšímu filmu z mé top 10 2022 – Sedlákovu filmu Domestik), že se stanete slavnou, lidé vás budou poznávat na ulici, budou se chtít s vámi fotit. Jak vidno, i to, že se vám v životě daří, z vás nutně nemusí udělat šťastnou bytost. K tomu viz osudy dětských hollywoodských hvězdiček (L. Lohan, M. Culkin, D. Barrymore). Proč ale byla France i přes svůj nepopiratelný úspěch, přes své bohatství nešťastnou? Vykládám si to tak, že byla nešťastná, jelikož byla redukována na obraz, ikonu! A obrazy… II. To hlavní, co si odnáším z tohoto filmu je zjištění, že obrazy nutně falšují skutečnost, korumpuji ji. Sama France v terénu (Sahel, Středomoří) nezaznamenává to, co vidí, ona skutečnost inscenuje. Jinak řečeno, mezi realitou a její reprezentaci zeje mezera, nepřeklenutelná propast. Vivat Jacques Derrida! Obraz – a to je dle mého to, čeho se France nejvíc děsila – nikdy nemůže být pravdivý. Co je tedy v tomto světě (ve světě, v němž jsme uvězněni mezi obrazy) pravdivého? Tváře! Tvář (a to i tvář krajiny) je jevištěm pravdy. Proto tak dlouho kamera čte v obličeji France (jakoby se snažila vyvolat ducha Dumontova oblíbeného filmu - Dreyerova Utrpení Panny orleánské), proto tak dlouho setrvává na horském masívu Alp. I když se člověk živí přetvarováním (a tím se novináři živí; o politicích, druhé nejfrekventovanější profesi v tomto filmu, ani nemluvě), je to nakonec tvář, kdo nám při pozorném zkoumání vždy prozradí, s kým máme tu čest! Vivat Emmanuel Levinas! [27.4.2022, 11.12.2022] (28.12.2022)