Polnočný kovboj

Vrchol deprese, režijní kreativity a hereckého mistrovství. A zároveň z toho jakýmsi až poetickým způsobem (asi ta příjemná hudba jako dozvuk uvolněných šedesátek) vyzařuje cosi hezkého a nadějeplného.. Snad nejvíce přesvědčivý rozklad městského amerického snu a dost možná nejlepší výkon Dustina Hoffmana, kterým překonává i více psychicky zaškatulkovaného Rain Mana. 90% (20.04.2020)

Po opětovném zhlédnutí definitivně přidávám do top 10. Těžko tenhle film popsat, je to drama s trochou artu, sociální kritiky a v centru všeho je zvláštní, ale neskutečně dojemné přátelství naivního a nezkaženého kovboje Joa a zatrpklého, strádajícího Ratsa. Sázka na kontrast obou charakterů se velmi vyplatila a chemie mezi oběma herci je neuvěřitelná. Voightovy ublížené, raněné pohledy a Hoffmanova bolest a zkroušenost se prostě nedají zapomenout. V neskutečně hutné a nepříjemné atmosféře beznaděje si jsou jeden druhému oporou. Nejdřív Ratso chrání Joea před jeho vlastní naivitou a nezkušeností, vaří mu, pere mu, než se karta obrátí a Joe svádí nerovný boj s Ratsovou rychle postupující nemocí. I přes to, že obě postavy (tedy hlavně ta Hoffmanova) nejsou moc líbivé - gigolo a slizký zlodějíček - film je postupně obnaží a zlidští tak, že si pro ně divák doslova kouše nehty. Psychedelická část ve Warholovském bytě hodně utkvívá a ve scénách, kdy Ratso nemůže vyjít schody a znepokojený Joe mu pomáhá upravit se na "párty" nebo když se mu Ratso svěřuje, že nemůže chodit, se mi svíral žaludek. Konec je emočně naprosto zdrcující. To, že jsem se z toho úplně nevzpamatovala ani za dva dny, nakonec rozhodlo, že film poputuje do topky. Za mě jsou Joe a Ratso nejlepší Voightova a Hoffmanova role v životě. A nezapomeňme zmínit přesnou hudbu Barryho + Everybody's talking Harryho Nielsena a harmonikové theme. (11.07.2017)

Tento poučný a sarkasticko mravný film si ma omotal okolo prsta už behom prvých pár scén a do jeho sietí som bol zamotaný prakticky po celý čas, nebyť pár detailov, ktoré mi znechutili chuť dať plný počet. Tou hlavnou je záver. Celý film je nabitý psychologickou stránkou postáv ako mesto dokáže pohltiť aj toho najprostejšieho človiečika. A celé by to malo niekam smerovať, ale záver ma nechal úplne hladným. Pri iných snímkoch by som to nevyčítal, ale pokiaľ má film také silné jadro, tak som čakal naozaj krehký a emočný záver. No a ešte vzor alebo podstata niektorých Joeových náhľadov a spomienok na minulosť. Inak, herci sú mňami, jedni z prvých rolí oboch hlavných predstaviteľov a hneď oscarové nominácie. 85%. (15.04.2008)

Schlesinger zobrazuje New York jako postupně se rozkládající mršinu. Hnusná, hnijící, zapáchající, přesto kdesi hluboko v nitru lidsky hřejivá. Anebo to jsou jenom červi rozežírající ji zevnitř? Film stále stejně sugestivní jako před osmatřiceti lety. Bordel, špína, boj o přežití, boj o to, zůstat člověkem. Změnilo se vůbec něco od středověku nebo jsou lidé v jádru stále stejně zkažení, vedou stejně zhýralý život? Jsem skeptik, z viděného na mě padá splín, ale stále mám na paměti větu „šťastní lidé problémy řeší, nešťastní na ně myslí“. Ten film má pořád co říct a zatím žádný jiný to nedokázal říct se stejnou naléhavostí. Nikdy mě nepřestane fascinovat odvaha Dustina Hoffmana, jenž po Absolventovi jako miláček statisíců fanynek přijal roli člověka, kterého byste se na ulici štítili jen překročit. Jet na Floridu, vidět palmy. Když klesnete tak nízko, ke štěstí vám stačí tak málo. 90% Zajímavé komentáře: Radko, Triple H (17.06.2008)

Dějově jednoduchý, formálně vyšperkovaný film o složitém a bolestivém rozpouštění osobních traumat, vštípených sebeklamů a naivních iluzí o cestě k úspěchu, o prodírání se chaosem, horečkou a ztraceností ke světlu na konci tunelu, přičemž každý z obou souputníků míří k jinému světlu na konci jiného tunelu, a aniž by to úplně chápali, navzájem si pomáhají na svých dvou tolik odlišných cestách. *** Není to ale film o deziluzi z amerického snu, jak se občas předkládá, ale o deziluzi ze snílkovství obecně. Kovboj ani zlodějíček se nikdy nechtěli a nezkoušeli vypracovat po vzoru selfmademanů, aby měli dům, práci a rodinu, spíše snílkovsky, naivně, hledají odlehčené cesty k fanfarónskému živobytí a úspěchu, než z toho chtě nechtě tvrdě vystřízliví. *** Film tak spíše, a to plně senzuálně, opticky i fyzicky, reflektuje okrajové existence americké společnosti na konci éry květinových dětí, experimentální umělce, feťáky, snílky, prostitut(k)y či zpovykanou smetánku, zkrátka všechny ty, kdo americkou mainstreamovou společnost vnímají přes rozmanité filtry jen vzdáleně, ať už jsou těmi filtry peníze, drogy, naivita, touha po univerzální lásce, nebo hlad, horečka a zimnice. *** I po letech pořád podmanivé a jemně srdcervoucí, tak se asi pozná klasika. (V Ekvádoru, v Alma Saně, sama v noci. 28. 2. 2024) *~ (29.02.2024)