Plechový bubienok

Mno, problém bych neviděl ve filmové adaptaci, ta mi přišla nápaditá, technicky znamenitě provedená (na svou dobu neobkvyle "barevná" kamera, krásné záběry začínají už na bramborovém poli), ale v námětu... nestalo se mi v životě mockrát, že bych nedočetl knihu, a Grassovu Potkanku jsem vzdal. David Bennent a jeho pohled patří do zlatého fondu světové kinematografie, ale ta Grassova literatura, ach ta literatura... (09.03.2013)

Plechový bubienok je odyseou jedného chlapca za poznaním, ktoré na pozadí historických udalostí rozpráva fantastický príbeh. Film si pohráva z konvenciami čo má za následok, že nie vždy ste si úplne istý ako máte na dané scény reagovať. Smrť vám príde smiešna, nechutnosti vám prídu podarené a celý film narába s humorom na vysoko čierno humornej úrovni - čo sa prejaví hlavne v scéna nacistického sprievodu, kde začnú nacisti tancovať na labutie jazero. Aj napriek pôsobivým scenám a uhrančivému pohľadu hlavného predstaviteľa Davida Bennenta sa jedná o veľmi zvláštny film, ktorý ani teraz neviem presne zaradiť. Páčilo sa mi, že všetky významné aj menej významné udalosti, boli prezentované očami hlavného hrdinu, veľmi mi to pripomínalo Forresta Gumpa aspoň sa týka narácie príbehu. Okrem iného som bol doslova nadšený fantastickými vsuvkami - ako napríklad vysoký hlas - ktorý s Oscara robil takého nemeckého X -mana. Plechový bubienok je inovatívnou a zaujímavou výpoveďou chlapca, ktorý prestal rásť a ktorý prešiel životom pozorujúc chyby dospelých, pozoroval svoju vlastnú zamilovanosť, hnev a výnimočnosť, ktorý prežil vojnu aby sa nakoniec rozhodol, po všetkých hrôzach a sklamaniach, že chce vyrásť. Schlondorff vytvoril pôsobivý film, ktorý si zaslúžene odniesol oscara za najlepší cudzojazyčný film. (17.10.2011)

"Ale Jéžíšek byl ve skutečnosti plynař!" Když se tenhle vynikající film v devadesátých letech objevoval v artových kinech, párkrát jsem na něj zašel, protože jeho bizarní poetika (nebo spíš poetická bizarnost?) se mi hodně líbila. Četl jsem tehdy i knihu, ale v paměti mi z ní nic nezůstalo, myslím jen, že byla vrstevnatější a dějově obsáhlejší než film, což bývá u knižních předloh obvyklé, a že její děj pokračoval ještě několik let po válce. Teď jsem si Die Blechtrommel po dlouhé době pustil znovu a znovu jsem z něj nadšený; postava bubeníka Oskara je skvělá i skvěle zahraná, a nezapomenutelná je i spousta dalších postav - rozpolcená a labilní Oskarova matka, dobrácký hlupák Herr Matzerath, oddaný polský milovník Jan Bronski, smutný hračkář Sigismund Markus, kleine Luderchen Maria, Bebra a signorina Raguna... Několik dobrých momentů - polévka pro Oskara, kadiš na hřbitově, srdcová dáma v ruce Jana Bronského, hrátky se šumákem, Bebrův trpasličí Front-Theater, odznak NSDAP v nepravou chvíli zapíchnutý do dlaně Alfreda Matzeratha a nesmazatelně se mi vryla do paměti syrově naturalistická scéna lovu mořských úhořů na koňskou hlavu. A taky jsem se kdysi díky tomuhle filmu dozvěděl o existenci Kašubů. (09.07.2013)

Tempem vláčné, premisou zajímavé, tématem přezvláštní, okolnostmi autentické a svým celkem uspokojivé. Postavička malého Oskárka je originální a nezaměnitelná, výborně balancuje mezi zakrslým ďáblíkem s jiskrou zla v očích a ublíženým a nepochopeným kloučkem, který je hoden diváckých sympatií. Hlavní linie by rozhodně nebyla po celou dobu zábavná a stále si myslím, že film není úplně vyrovnaný a silný v každém detailu, ale je okořeněn několika výstředními, či dokonce nechutnými scénami, které klížící se oči opět otevřou a přitom nepůsobí nijak samoúčelně, nebo "navíc". 7/10 (30.06.2009)

Jeden z nejsilněji působících filmů světové historie a snad jediný film, který svou metaforickou formou pojmenovává příčiny běsů, které spustil německý národ vně i mimo středoevropský prostor v třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století... Zfilmovaná autobiografická literární předloha Guntera Grasse je zasazená do rodného Grassova města Gdaňsk a postihuje genezi proměny tamní kušubské menšiny. Symbolická hlavní postava (nezúčastněný pozorovatel převratného dění) malý Oskar zcela odmítá odpovědnost za svůj život a věci kolem něj, nejedná se ale o nějakou poruchu osobnosti, leč o zcela dospělé racionální gesto odporu. Rozhodne se tedy zvrhlou dobu řešit osobně a po svém - poruchou své identity, vědomě začne trpět infantilismem. Dění ve světě dospělých ho přetěžuje, tak sestupuje do dětského světa, kde se cítí lépe a může v něm vytěsňovat negativní zážitky světa dospělých. Jeho nerovnoměrný psychický vývoj je symbolickou směsí dítěte a dospělého (útěk z reality do dětství je vlastně jediný možný prostředek, jak čelit všepostihujícím plíživě nastupujícím hrůzám). Jako symbolický předmět své vzpoury nosí sebou neustále malý plechový bubínek. Disponuje také hlasem šplhajícím se až do frekvencí, které mohou ničit a rozbíjet. Ani tato jeho zbraň, ani jeho symbolická vzpoura nemohou však zastavit neodvratný nástup apokalypsy. Před běsy války a nesnesitelnou tíhou doby není úniku... (geniálně je to vystiženo uměleckými symboly - např. koňská hlava plná slizkých úhořů - odkaz k antické Medúse, které podle řecké pověsti nemohl uniknout nikdo, kdo se na ni zadíval, jelikož hrůzou zkameněl...) (19.06.2007)