Plechový bubienok

Sehr deutsche Freske, jak tento film pojmenoval sám režisér - jedno z největších děl německého poválečného filmu a naprosto věrné (na scénáři se podílel i Grass) zobrazení zvláštní doby zvláštní formou. Oscar a jeho útěk před nechutností "opravdového" života dospělých. Útěk, který skončil neslavně a je jednou z nejsmutnějších výpovědí o nezachytitelnosti dětství a prchavosti jeho jasu a krásy. (07.09.2005)

Když jsem Plechový bubínek od Güntera Grasse četl, neměl jsem tušení, že existuje nějaká filmová podoba tohoto vynikajícího románu. Vlastně jsem si ani nedovedl představit, že by se do tohoto díla mohl nějaký filmař pustit. Když jsem ale Schlöndorffovu adaptaci viděl poprvé, musel jsem smeknout a konstatovat, že se tomuto německému režisérovi podařilo natočit film, který patří mezi to nejlepší, co v sedmdesátých letech vzniklo... Ačkoli oproti předloze je film zkrácen a končí okamžikem, kdy Oskar začne růst, zůstává i přesto tento snímek působivým absurdním dramatem zobrazujícím klíčové okamžiky první poloviny 20. století. Oskárkovo rozhodnutí přestat růst a zůstat nadále tříletým chlapcem je krásným vyjádřením nesouhlasu se světem dospělých.. Vnímavý Oskar, ač stále tříletý, prochází životem s úžasným nadhledem a je dospělejší než všichni ti šílenci kolem, co hajlují a tleskají oblastnímu šéfovi strany... Svým bubínkem dokáže nacistickou sešlost proměnit ve frašku, tedy v to, čím ve skutečnosti (když si odmyslíme tragické důsledky) je. Plechový bubínek je film se silným poselstvím, atmosférou a svým záběrem a zpracováním mi docela připomíná ty nejlepší Buňuelovy filmy i se všemi kontroverzemi... Vždyť když si uvědomíme, že představitelu Oskara bylo tehdy dvanáct, tak by si Schlöndorff za ty erotické scény skoro zasloužil kriminál... Mimochodem David Bennent byl jako Oskar Matzerath naprosto fantastický a předvedl opravdu jeden z nejlepších dětských výkonů vůbec. "Toho dne, když jsem přemýšlel o světě dospělých a svojí vlastní budoucnosti, rozhodl jsem se, že od této chvíle již nikdy nevyrostu a napořád zůstanu malým tříletým trpaslíkem..." Neříkal si to kdysi každý...? (28.05.2006)

Poprvé jsem Plechový bubínek viděla tři roky zpátky a tehdy ve mě zanechal hluboké stopy. Po druhém zhlédnutí jsem dospěla k názoru, že se jedná o film, který se může vidět maximálně jednou za deset let, jelikož scény jsou tak nezapomenutelné, že při jakémkoliv menším intervalu budete přesně znát chronologické postavení scén, což je občas trošku na škodu. (03.10.2008)

Kongeniální převedení prvních dvou třetin Grassova románu na plátno (Zatímco film končí Oskárkovým odjezdem z Gdaňska, kniha pokračuje líčením jeho osudů v poválečném Západním Německu). Schlöndorffova režije je jako vždy suverénní, Lutherova kamera působivá, scénář vynikající (jak jinak, u J. C. Carriéra). Podstatnou měrou se ale na výsledné podobě filmu podílejí zejména představitelé celé řady hlavních i vedlejších postav příběhu. O Davidu Bennentovi je zbytečné mluvit, právem je tu chválen v každém druhém komentáři. Vedle něj tu ovšem ztvárnila jedny ze svých nejlepších rolí také trojice (!) jeho filmových rodičů - A. Winklerová, D. Olbrychski a M. Adorf, z nichž toho posledně jmenovaného jsem nikdy neviděl v lepší formě, než právě v "Plechovém bubínku". (24.08.2008)

Dost ujeté, místy nechutné až prapodivně úchylné. Člověk musí mít asi smysl pro zvláštní obrazy a výjevy, aby tohle skousnul. Vidět film s českým dabingem, s kterým jsem ho viděl já, je potom už jenom hřebíčkem do rakve. Všechny ty divný pazvuky a skřeky, nechápu, jak to mohl někdo takhle nadabovat - hrůza. Procentuální úspěšnost filmu zde, si pak vysvětluju jen jako touhu intelektuálů najít smysl ve všem, co se normálu vymyká a to za každou cenu pro pocit, že jsem to zvláštní pochopil a že to ujeté dává nějaký hlubší smysl. Mně to smysl dává i tak, ale stejně tak se mi film jednoduše nelíbí a nebudu ho hodnotit výš jen proto, jaký je to obrazový, zvukový a myšlenkový patos a chtěl bych se tak i já sám vymknout z řad obyčejného komerčního publika ;) (20.10.2013)