Plechový bubienok

Davidovi Bennetovi, který ztvárnil roli Oskara, jenž se zasekl v růstu v den svých třetích narozenin (12.9.1927),bylo v době natáčení dvanáct třináct let. Já mu toho tříletého kluka věřil, věřil jsem mu i scény, kdy mu už je sice šestnáct, ale pořád vypadá jako předškolák. Do panoptika postav patří nejen Oskar a ostatní liliputáni, ale svým chováním i další dospělí "hrdinové". Příběh začíná protestem dítěte, které za tou dospěláckou přetvářkou práskne dveřmi a prostřednictvím bubínku a nadpřirozených schopností se bouří (a boří), kdy se mu něco nelíbí. Bubínek slouží nejen k bubnování, ale i jako karetní stůl. Naturalističnost podání a filmový experiment navozuje už Oskarův porod. Zajímavé je prolínání obrazů. Film vůbec působí hodně obrazově, takže si klidně dopřejte zážitek sledování v originále. Ani omezená znalost němčiny není překážkou, abyste příběh pochopili. Víc než o děj jde o obnažování lidského plémě, společenských hříchů. Ty osobní přerůstají v nadnárodní - film především ukazuje na problém totality. Filmu by pomohlo možná zkrácení, některé scény mi přišly násilně přilepené, některé moc vyumělkované. (20.12.2008)

Tento snímek jsem se rozhodla zhlédnout po roce znovu - a vyplatilo se. Když jsem se totiž s Oskarem a spol. setkala poprvé, nebyla jsem schopna sledovat film s úplným zaujetím či porozuměním - prostě jsem se celé téměř 2 a půl hodiny moc nechytala. Navíc se dá říct, že na onen první pohled jsem většinu postav přímo nesnášela - a nejvíc samotného Oskárka. Ovšem jak říkám - naštěstí jsem Bubínku dala ještě jednu šanci - a tentokrát jsem se už od prvních minut rozplývala blahem, ať už nad všudypřítomnou kritizující symbolikou nebo nad naprosto neuvěřitelným Davidem Bennentem. On tady předvádí jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů, jaké jsem kdy viděla - né-li ten úplně nejlepší! Krom jiného opravdu nezapomenu na jeho "erotické" scény - až jsem si říkala, jestli tvůrci filmu tak trochu neporušují zákon - a samozřejmě hlavně z paměti už nikdy nevymažu ten jeho mrazivý, naprosto nedětský výraz v očích. Kromě dokonale ztvárněné postavy Oskárka je jednou z největších zbraní filmu jeho naturalismus - a to myslím naturalismus v ryzím slova smyslu - například takové chytání úhořů na návnadu v podobě koňské hlavy nejspíš opravdu není podívanou pro každého. Toto nesmlouvavé obrazové ztvárnění diváky nejspíš rozdělí do dvou skupin - na ty, kteří zhnuseni nepochopí "proč", a na ty, kteří budou uznale pokyvovat hlavou a užívat si obrazovou sílu výpovědi (já osobně jsem samozřejmě v té druhé skupině, neboť podle mě zde snad není jediný zbytečný záběr - a je jedno jak nechutný se ten který může zdát). Jak jsem již řekla, film (tedy samozřejmě kniha, podle které byl natočen - ovšem tu jsem bohužel nečetla a pravděpodobně se v nejbližší době ani nechystám, neboť její rozsah je opravdu enormní a navíc film je podle všeho knižní předloze dosti věrný) je plný symbolů a kritiky nejen té doby - ať si však každý sám přijde na to, co ten který záběr či konání hlavní postavy znamená pro něj osobně. . . . . Tento snímek je sice místy vtipný, místy smutný, místy pro někoho nechutný - avšak celkově je to především jedno z nejsilnějších filmových děl s naprosto specifickou, nádhernou a lehce depresivní atmosférou, hořce pravdivými myšlenkami a geniálními hereckými výkony, v čele s nezapomenutelným a jedinečným originálem Davidem Bennentem. . . . . Člověk nemůže zůstat navždy tříletým dítětem, neboť okolní svět je příliš krutý a zkažený na to, aby v něm takto bylo možné přežít... (14.05.2006)

"Byl jednou jeden bubeníček, kterému zemřela matka, protože snědla hodně ryb, byl jeden lehkovážný národ, který chtěl Ježíška, ale z Ježíška se vyklubal Gasman!". Příběh o nebezpečnosti důsledků polo-incestních styků. V rakouské rodině Schickelgruberových, kde vychovali podobně uřvaného kripla, jenž se přejmenoval a chtěl ovládnout svět kolem sebe, by o tom mohli vyprávět, nicméně rozhodně ne tak neuvěřitelně sugestivně a fantasticky, jako Volker Schlöndorff. Film, ve kterém je naprosto vše filmové i lidské, nemá žádné hranice, a neztrácí na zajímavosti snad ani jedinou minutu. (originální znění RTVS-Dvojka) (20.06.2018)

Tempem vláčné, premisou zajímavé, tématem přezvláštní, okolnostmi autentické a svým celkem uspokojivé. Postavička malého Oskárka je originální a nezaměnitelná, výborně balancuje mezi zakrslým ďáblíkem s jiskrou zla v očích a ublíženým a nepochopeným kloučkem, který je hoden diváckých sympatií. Hlavní linie by rozhodně nebyla po celou dobu zábavná a stále si myslím, že film není úplně vyrovnaný a silný v každém detailu, ale je okořeněn několika výstředními, či dokonce nechutnými scénami, které klížící se oči opět otevřou a přitom nepůsobí nijak samoúčelně, nebo "navíc". 7/10 (30.06.2009)

Jeden z nejsilněji působících filmů světové historie a snad jediný film, který svou metaforickou formou pojmenovává příčiny běsů, které spustil německý národ vně i mimo středoevropský prostor v třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století... Zfilmovaná autobiografická literární předloha Guntera Grasse je zasazená do rodného Grassova města Gdaňsk a postihuje genezi proměny tamní kušubské menšiny. Symbolická hlavní postava (nezúčastněný pozorovatel převratného dění) malý Oskar zcela odmítá odpovědnost za svůj život a věci kolem něj, nejedná se ale o nějakou poruchu osobnosti, leč o zcela dospělé racionální gesto odporu. Rozhodne se tedy zvrhlou dobu řešit osobně a po svém - poruchou své identity, vědomě začne trpět infantilismem. Dění ve světě dospělých ho přetěžuje, tak sestupuje do dětského světa, kde se cítí lépe a může v něm vytěsňovat negativní zážitky světa dospělých. Jeho nerovnoměrný psychický vývoj je symbolickou směsí dítěte a dospělého (útěk z reality do dětství je vlastně jediný možný prostředek, jak čelit všepostihujícím plíživě nastupujícím hrůzám). Jako symbolický předmět své vzpoury nosí sebou neustále malý plechový bubínek. Disponuje také hlasem šplhajícím se až do frekvencí, které mohou ničit a rozbíjet. Ani tato jeho zbraň, ani jeho symbolická vzpoura nemohou však zastavit neodvratný nástup apokalypsy. Před běsy války a nesnesitelnou tíhou doby není úniku... (geniálně je to vystiženo uměleckými symboly - např. koňská hlava plná slizkých úhořů - odkaz k antické Medúse, které podle řecké pověsti nemohl uniknout nikdo, kdo se na ni zadíval, jelikož hrůzou zkameněl...) (19.06.2007)