Služobníčkin príbeh

Poměrně slušně nastíněná vize futuristické postapokalyptické společnosti militantního patriarchátu. Snímek se vyhýbá analýze politického vládního systému. Namísto toho popisuje jeho sociální důsledky. Kruté zákony společenského diktátu vedou k popření základních lidských svobod ženy a ve svém důsledku morální sterilizaci celé společnosti. Pokřivení lidských charakterů je tak všeobecnou normou. Normou, která jde ruku v ruce s novou náboženskou vírou. Kvalitní herecké obsazení je zde mocnou zbraní, kterou lze působit na emoce diváka. Chybí ale větší psychologická hloubka. Konec filmu působí rozpačitě a nedotaženě. Minimálně závěrečný epilog mohl obsahovat poselství člověku. Celkový potenciál tak nebyl zcela využit. 70% (27.09.2011)

Tenhle filmový kousek si zaslouží srovnání s mnohem slavnějším pozdějším filmem Potomci lidí. Tahle výborná sci-fi měla slabší literární předlohu, ale Cuarón dokázal z materiálu vyždímat maximum a natočil barvitou fresku z postkatastrofického světa, která měla obrovskou atmosféru, styl a napětí. Příběh služebnice je adaptací románu vynikající kanadské autorky Atwoodové a tenhle román patří k jejím nejlepším pracím. Kdyby se Schlöndorfovi povedlo přenést myšlenku a zasadit ji do napínavého dobrodružného příběhu, byl by to skvělý biják. Jenže Schlöndorf to pojal příliš akademicky, málo okořenil, takže vznikla nemastná neslaná podívaná. Za ledascos může nejpíš rozpočet, ale režisérova vina je nesporná. Natasha Richardson není špatná, ale dovedl bych si představit i charismatičtější herečku v hlavní roli. Velmi dobré jsou ve vedlejší úloze naopak Elizabeth McGovern a Faye Dunaway. Schlöndorf natočil evropský film, který v podmínkách amerického trhu ani nemohl dobře zabodovat a tak nějak vyšuměl. Celkový dojem: 70 %. (18.06.2006)

Zajímavá utopická představa co když se nad ní zamyslíme nemusí být v dálné budoucnosti tak utopická úplně. Celkem chytlavě podaný děj, kde se ovšem snaží navodit dojem postapokalyptického rozložení světa po několika nukleárních katastrofách pomocí několika málo míst, kde hlavní hrdinka často chodí sem a tam. Herecky jde o slušný průměr, ze kterého vybočuje speciálně Robert Duvall, jehož pojetí onoho množícího rituálu je opravdu dokonalou ukázkou toho, jak se vážný moment dokáže změnit v celkem úsměvnou hříčku. Od režiséra cenami ověnčeného Plechového bubínku Volkera Schlöndorffa bych ale přeci jen čekal o něco víc. Atmosféra je ovšem oproti pojetí na velmi dobré úrovni, takže máte takový znepokojivý pocit z toho, aby k něčemu podobnému doopravdy nedošlo. Ta hra s vírou, která je sama osobě dost nebezpečnou zbraní a za kterou se schovávají časté nepravosti tohle právě krásně ukazuje. Pod patrným vlivem evropské tvorby tak vnikl slušně mrazivý příběh, který bych zas až tak úplně nevydával za sci-fi a jemuž dávám 3 a půl hvězdičky. Proč tak málo? Protože taková předloha by snesla větší propracovanost a depresivnější dekorace. (17.10.2004)

Dystopická sci-fi je osobitým Schlöndorffovým "předpostmodernizačním" vkladem do diskusí o budoucnosti civilizace, jak byly vedeny na přelomu druhé a třetí třetiny minulého století. Více než k Zamjatinovu románu MY ukazuje k Londonově ŽELEZNÉ PATĚ nebo Čapkově BÍLÉ NEMOCI a evidentně pracuje s myšlenkovým světem stále současné americké náboženské fundamentalistickí pravice, která v některých ohledech připomíná postupy a techniky militantního islámu (např. KKK). Herecké výkony odpovídají zvolenému žánru, tj. více hrají do dějových linií než do individualizovaných postav, což je v případě tohoto žánru specifická nutnost. Svěže odvyprávěný děj směřuje k odhadnutelnému závěru a viditelně naznačované naději. V dějinách sci-fi jde o jedno z jejích standardních témat, v dějinách kinematografie hraného filmu o nadprůměrně odvedenou koprodukční práci, z pohledu diváka o nevšední podívanou na téma, jež je dnes opravdu aktuálním nevšedním diváckým zážitkem. (12.05.2011)

"Buď pochválená plodnosť!" - Z tohoto námetu sa dalo vydolovať viac, ako sa Schlondorffovi zmestilo na lopatu ... Miestami mi to pripadalo, ako keby som sa díval na Hallmarkovskú televíznu etudu, kde mi za pravdu dávali niektoré exteriérové scény, ktoré by sa dali zmáknuť aj v košickom televíznom štúdiu za dva dni ... Chýbali tam hlbšie psychologické prierezy a tak sa plávalo len na hladine. Jednou scénou, ktorá bola hodná mena režiséra Plechového bubienka je scéna potrestania jednej Služobnice a jedného "zvrhlíka" za hromadnej prítomnosti bielo-modro-červených skupín prizerajúcich sa účastníkov tohoto aktu ..... Resumé : 2,85 * (15.01.2007)