Ztracené dívky

Od thrilleru o sériovém vrahovy, říznutým sociálním dramatem, bych čekal cokoliv, jen ne tak šílenou nudu, co přinesla tato silně nekvalitní podívaná, která nedisponuje ale opravdu absolutně ničím, čím by mě alespoň minimálně dokázala oslovit. Především celá ta zápletka je jedno obrovské přešlapování na místě, které se prakticky od začátku až do konce naprosto nikam neposune, a o závěrečném vyústění pak ani nemluvě, za takové finále, respektive pointu, by si zasloužili tvůrci nakopat tak akorát prdel a je úplně jedno, že se drželi skutečných událostí, neboť i tak to šlo završit jakýmkoliv důstojnějším a efektnějším způsobem, než jen oním použitým suchým konstatováním. Po celou dobu tu každopádně není divák svědkem ničeho jiného, než že jedna vážně nedůvěryhodná matka jakože „pátrá“ po osudu své dcery, šlapky, při čemž se setká s ještě nedůvěryhodnějšími dalšími příbuznými dalších šlapek, no prostě společenská hitparáda jako kráva, do toho zde tvůrci ještě naprosto nesoudně znemožnili policejní složky, ze kterých udělali dost nepřiměřeně jen nezaujaté panáky, podezřelí pak vyvolávali pocit záporáků z třísetdílné telenovely, no prostě děs a bída. Film krom toho ale nenabízí ani něco jak napětí, atmosféru, či emoce, vše působí mdle, otravně, nezáživně, tento thriller se zkrátka opravdu vážně ani trochu nepovedl a já fakt nenacházím jediný důvod, proč by ho měl kdokoliv vůbec kdy vidět. (22.11.2020)

Na tomto filmu podle skutečné události je něco zvláštního, byl jsem rozuřený a nesmírně nespokojený. Příběh funguje lépe, pokud se před sledováním podíváte do Googlu. Celé to je takové smutně vážné a melancholické.Ztracené dívky zapadají do trendu současných kriminálek s ženskými hrdinkami, kde vyšetřovatelky často nejsou profesionální detektivové a k pátrání, které představuje středobod příběhu, je vedou osobní či rodinné vazby. Na druhou stranu tento chladný procedurální snímek může mnohé milovníky podobných krimi příběhů snadno odradit. Režisérka Garbusová cíleně vypráví tlumeně, takřka netečně. Přitom hlavně ze začátku tato metoda dovede strhnout. Film paralelně mluví o tom, jak různé instituce přehlížejí právě prostitutky, jako by jejich smrt byla zločinem nějakého druhého řádu. Režisérku však nakonec zradí právě ono rozkročení mezi sociálním dramatem a procedurální kriminálkou. Rozehraje mnoho témat, často mimoděk, ale v celkové stylizaci se motivy s obřím potenciálem rozutečou mezi prsty. Tak jako děj plyne bez větších vzruchů, odplynou i jemně dávkované detaily ze života hrdinek, třeba fakt, co vše matka zamlčela svým dcerám či policii. Na mnohých pnutích by se daly stavět celé dějové oblouky, tady však slouží jen jako dílky pestré, takřka dokumentaristicky pojaté skládačky, pro kterou se hodí přívlastky jako poctivá, ale nikoli intenzivní, zdrcující či alespoň dotažená. Ztracené dívky se nakonec rozplynou v té netečnosti, která se zprvu zdála být jejich největší devizou. Liz Garbusová si za dokumenty s podobnou sociální a kriminalistickou tematikou zasloužila pozornost na Oscarech i festivalu Sundance, v hraném formátu její schopnost širokého záběru a vršení drobností z životních osudů protagonistek nestačí. Sice natočila film, který je pravým opakem senzace, ale nakonec také dokonale utlumí sebe sama. Brutální tragická tečka za pohnutým životním příběhem Mari Gebertové se pouze mihne v závěrečných titulcích, pohozená na okraj. Nepůsobí však jako emoční šrapnel, spíš přiměje publikum zavrtět hlavou, zda by tak silný materiál, který napsala skutečnost, nestál za dramatičtější zpracování. Ztracené dívky jsou dva filmy v jednom. Ten první vypráví o bezpráví, o skutečném zločinu, který nikdy nebyl vyřešen a nad nímž visí stín podezření. Ten druhý hovoří o rodině, která k sobě neměla blízko ani předtím, než jí ten zločin vstoupil do života. Škoda, že se nakonec tvůrci o oba příběhy pouze otřou. (07.04.2020)

Když vám u detektivky, v prvních pěti minutách řeknou, že se bude příští hodinu a půl řešit případ, který je dodneška nevyřešený, očekávání a napětí malinko opadne. Nejen kvůli tomu film naprosto postrádá napětí a drajv. Místo samotného zmizení se půlku času řeší mezilidské vztahy v disfunkční rodině a konflikt detektiv - matka pohřešované. Pro mě fakt trápení a jedna velká nuda. (31.03.2020)

Říkala jsem si, že si k žehlení pustím něco hloupého a dle hodnocení jsem předpokládala, že to tak bude. NIcméně mi to v daný okamžik sedlo a to pomalé, ponuré tempo mi naprosto vyhovovalo. NIc se mi nezdálo na sílu, jen mi to připomnělo, že ta Amerika a její venkov budou vážně vidlákov, kde bych se nechtěla ocitnout ani náhodou. Když si pak člověk uvědomí, co díky Mari Gilbert při hledání Shannon vyplouvalo na povrch a z jednoho zmizení jich nakonec bylo "nespočet."...no pěkně ta policie pracuje. Upřímně bych dála krásných 65%,ale dávám více, abych trošku zvedla hodnocení. Podle skutečné události.... (29.03.2021)

Ty bláho, tak já měl za to, že Netflix točí jenom dobrý filmy...a on taky umí točit vysloveně špatný filmy. Ztracené dívky jsou třeba rádoby americký mysteriozní drama s kriminalistickým nádechem, reálným příběhem a skutečností, která Vás má šokovat na konci příběhu svojí doslovností. Výsledek je ale takovej, že hodinu a půl čučíte na televizi, kde se neděje zhola nic. Postavy pobíhají z bodu A do bodu B, sem tam si něco řeknou, někde se něco lehce stane, průběh to nemá žádnej a pak najednou bum - hotovo. Jediný plus filmu je Thomasin McKenzie, kvůli které jsem si to pustil, ale kdybych ji neznal, tak se vlastně taky nic nestane. (03.04.2020)